JuJu - divoká honička Adamse a Camary

Svět world music je plný jednorázových fúzí, v nichž muzikanti s různým kulturním zázemím otestují navzájem své empatické schopnosti – tu s lepším, tu s horším výsledkem – a pak si jdou dál svou cestou. Spolupráce kytaristy Justina Adamse a gambijského muzikanta Juldeha Camary ale evidentně představuje delší trať. Album In Trance, na němž poprvé svá občanská jména zaštítili zkratkou JuJu, je jejich třetí. Vzniklo opět ve studiu, ale způsobem nahrávání i samotným charakterem skladeb se přibližuje živému záznamu. Pro ty, kdo vědí, jak to na pódiu JuJu umějí rozbalit, jistě dobrá zpráva.

Většinu skladeb kapela realizovala téhož roku během jediné session a, jak se říká, z jedné vody. Dvě zbývající – Mariama Trance a Deep Sahara – vznikly stejným způsobem, jen o něco dříve, a vyšly na EP The Trance Session v roce 2010. Výsledky obou studiových setkání jsou na jednom nosiči naprosto kompatibilní, a to i přesto, že muzikantské sestavy na nich nebyly totožné. Na starších záznamech doprovází ústřední dvojici pouze bubeník Martyn Baker, který nahradil perkusistu Salaha Dawsona Millera z obou předchozích alb, a jeho hra na bicí a cajon zachovává subtilnost afrických rytmů. V novějších skladbách už ale slyšíme plnokrevnou kapelu s basou Billyho Fullera, který s Adamsem a Camarou spolupracuje od začátku, a s bicími nováčka Davea Smithe. S přispěním jeho nesmírně dynamické hry se z JuJu stává nespoutaně jamující saň, pro níž už žádná omezení neexistují.

Název nahrávky je prakticky doslovný. Písně se natahují do gradujících tranzů, ve kterých všichni muzikanti dokonale souzní. Justin Adams disciplinovaně plní roli doprovazeče, ale jeho z blues vycházející riffy, drobné efekty i psychedelické zvukové plochy rozhodně nejsou tuctovou kulisou. Forbínu ovšem většinou okupuje Juldeh Camara, jednak jako zpěvák, jednak s jednostrunnými houslemi ritti (epizodně se v Deep Sahara chopí i talking drumu), na něž vyluzuje neuvěřitelně strhující a hýřivé melodické „hady“. Jeho hra je zároveň repetitivní, a tudíž do tranzu pošťuchující, zároveň i jiskřící v neustálém obměňování. Přitom se nikdy nezvrhává do egocentrického sólování. Zůstává v těsném kontaktu s Adamsovou kytarou a těžko říct, kdo z těch dvou má na telepatickém propojení větší zásluhu.

Prvotřídního partnera oba našli ve Smithovi, který jejich souhru úžasně napružil a v písních Nightwalk nebo Djanfa Moja strhává do freneticky uhánějících vírů. Především Djanfa Moja, asi největší trhák alba, v těch nejvypjatějších momentech evokuje scénu z nějakého akčního filmu, v níž na střechách vagónů splašeného vlaku (Smith-Fuller) probíhá divoká honička Adamse a Camary, když ten druhý má vyloženě bondovské schopnosti. I ve volnějších tempech písní Waide Nayde, Jombajo a Halanam je ale dost prostoru pro dechberoucí souhru a hypnotizující atmosféru.

Tahle britsko-gambijská družba má trvale vzestupnou tendenci. Na každé desce se Adams s Camarou zatím vždy posunuli o kus dál a na In Trance se dostali na téměř mimosmyslovou úroveň. Možná už stejným směrem není kam dál jít a album se stane přirozeným završením spolupráce. Ale jestliže selhává moje vlastní představivost, vůbec to nemusí znamenat, že možnosti kapely jsou vyčerpané. Ať už tyhle muzikanty napříště potkáme právě pod hlavičkou JuJu, pod křídly Roberta Planta nebo každého zvlášť, je se na co těšit.