Články / Reporty

Let the motherfucking kids dancing

Let the motherfucking kids dancing

apx | Články / Reporty | 02.11.2012

Taky hned na všechno skočím. Tisková zpráva k pražskému koncertu Sunshine slibovala jakýsi "návrat ke kořenům" a i když se oficiální vizuály tvářily jako standardní show v rámci Karmageddon Tour, získala jsem dojem, že tam musím jít a že s sebou musím vzít i lidi, se kterými jsem se na koncertě Sunshine v Roxy v březnu 2005 seznámila. Hey I know your name! Historie mé afinity k Sunshine je bohužel mnohem propletenější a má několik momentů/období, ke kterým bych se vzhledem k síle studu nerada vracela ("VOOODKAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! NOOOOOOOOOOOOOW!!!"); pro pochopení tónu a vyznění reportu postačí, že jsem Sunshine až do vydání Moonshower & Razorblades, včetně, měla na žebříčku opravdu vysoko. V roce 2005 jsem je viděla, na různých festivalových a klubových pódiích, náhodou i cíleně, v Česku i na řadě míst jinde v Evropě, 13× (sic).

V Akropoli je natřískáno. Fronta tam, fronta támhle, fronta na záchod a fronta na půl deci portského za pade na baru. Očekávala jsem přehlídku trendy oblečků, polaroidových legín a plátěných tašek, ale asi jsem se ještě vzpamatovávala z šoku z jednotně bizarního outfitu davu na Serje Tankiana minulý týden v Lucerně. Nedá se ovšem nepostřehnout, jak naše trio nevkusně potetovaných a nezúčastněně vyhlížejících třicátníků (nejvtipnější z nás má dokonce tričko At the Drive-In) rapidně zvedá věkový průměr osazenstva foyer.

V létě 2009 jsem šla, spíš legrační náhodou než z upřímného zájmu, na křest alba MGKK Telepathy do Roxy a na bloček jsem pak v nehezkém afektu napsala příspěvek nazvaný Keep the motherfucking fucking WHAT!?, což byla parafráze na tehdejší motto Keep the motherfucking kids dancing. Aspoň jsem měla dost soudnosti, abych to v podobném duchu nepublikovala veřejně, resp. oficiálně v Lidových novinách, ale stejně je mi moje nesmiřitelnost po letech k smíchu. Chuck Ragan zrovna začal hrát country, koncertem roku pro mě byli Saint Vitus na Roadburnu a nejvíc jsem tehdy poslouchala Shellac a Morrisseyho - stanete se fašistou dřív, než řeknete borůvkovej koláč.

Entrée je stylové. Z mlhy a dramatického světla reflektorů přichází na pódium v kulise výrazného vizuálu čtveřice hudebníků. Jejich siluety jsou dost podobné těm z roku 2005, přibylo možná jen pár vrásek - a baskytaristu Michala aka Amáka, t. č. v publiku resp. na baru Akropole, nahradil Pavel aka Tuzex Christ. Po hudební stránce je, odvážím se říct, úplně šumák, kdo hraje v Sunshine na basu, snad jen Amák se u toho uměl správně hýbat. Ale Tuzex je zase mladší. 1:1. Karel zahřímá pozdrav - už se nikdy nezbavím dojmu, že správně to má být anglicky - a Sunshine příjemně zhurta a příkladně sebevědomě vykopnou písničkou, kterou neznám. Pochopitelně jsem v klubu jediná (jedna ze tří), ale kupodivu pořád nemám pocit, že bych si spletla dveře.

Sunshine u mě vždycky platili za jednu z nejlepších koncertních kapel. Byla v tom energie a dynamika a vztek a alkohol a sex. Nemusím sledovat frontmana v uválené košili a pohodlných šortkách, abych uvěřila, že je to upřímné, a nepotřebuju češtinu, abych si texty mohla vykládat po svém. (Přestože jsem dodneška přesvědčená, že ve skladbě What You've Got Karel slovem "priceless" myslí ve skutečnosti "worthless".) A energie Sunshine zůstala. Kay už neleze na každý bar a stožár a pokud vím, odposlech otočil na výšku jen jednou, ale serióznost, kterou bych při absenci akrobatických kousků očekávala, je nahrazena jakousi hiphopovou/graffiti/witchcraft šik stylizací, což odpovídá i některým pasážím v aktuálních skladbách a vizuálům obecně. Asi s tím nemám problém jako v roce 2009.

Upřímně, déle než polovinu koncertu se nechytám. Poslední tři desky jsem slyšela jen párkrát a nedůsledně, poznávám některé refrény, výrazné hity, které nejsem s to správně pojmenovat, vidím nadšené reakce, ale všechno mi splývá. Zvuk kytary a barva vokálu byly vždycky poznávacím znamením, v Akropoli jsou příčinou zaměnitelnosti a pocitu, že motivy většiny skladeb už jsou jen kopie kopie z kopie. Tempo ale nepolevuje a nemalý kotel je u vytržení. Funguje to dokonale, tam, kde to fungovat má. K (ne)avizovaným návratům, když pominu tracky z desky Dreamer, které nepovažuju za návrat, natož ke kořenům, nakonec přece došlo, jen by k nim došlo asi i bez zmínky v tiskové zprávě: Victoria's Secret Blackmail, What You've Got ("Life is priceless/ on that we're clear"), hitovka Victimisanothernameforlover a Lower than Low, kterou nevím, jestli hráli, nebo se mi v její melodii jen neprojektují staré vzpomínky. A - v té chvíli už překvapivě - také stařičkou Velvet Suicide, zahranou s grácií a sympatickou skromností.

Z ochozu klubu sleduju samu sebe v druhé nebo třetí řadě. Tmavovláska s obrovským výstřihem neúnavně opisuje pěstí každý riff a v hlubokých záklonech zpívá všechny ty zásadní tečky na koncích řádků. Má tam kamarády, do kterých strká a nechává se shrhávat do kotle a do konce večera bude mít slepené řasy a rozmazané oční stíny a bude jí to jedno, protože tohle za to prostě stálo. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč a koho bych měla přesvědčovat o opaku.

Věřte mi, že z neschopnosti napsat "normální report z koncertu Sunshine" není nikdo víc nešťastný než já. Ani mi nestojí za to najít někde na internetu playlist. Necítím se stará ani nijak zvlášť chytrá, nebyl to žádný mystický ani v pravém slova smyslu nostalgický zážitek, byl to jen super koncert kapely, kterou jsem kdysi, před sedmi lety, už někde viděla. A jde jim to pořád skvěle.

Info

Sunshine
30. 10. 2012 Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Billie! Kuřecí! Eilish! Nugety!

redakce 21.08.2019

Billie vypálí největší hitovku hned zkraje, dívky ještě mladší než zpěvačka vřeští, až přehluší soundsystém – divím se, že zapomenou na breakdown v půlce písničky.

Hip Hop Kemp 2019: Trueschoolová orientace

redakce 19.08.2019

Ustálená dramaturgie generuje ustálená očekávání a něco, co lze označit jako programové bloky. Nejlepší koncert festivalu přitom můžete zažít kdykoli.

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

redakce 19.08.2019

Moje předsevzetí bylo jasné: jet někam, kde jsem ještě nebyla. Ideálně na malý festival s netradičním line-upem, buď v horách nebo u vody. Výběr se tím dramaticky zúžil...

Sázky na (ne)jistotu aneb Top 5 Hip Hop Kemp 2019

redakce 18.08.2019

Přebíhal jsem od jedné stage ke druhé a za den stihl i deset koncertů. Při dotazu na nejlepších pět se každý dlouze zamyslel...

Čiže relax, aj búrka (Grape 2019)

redakce 13.08.2019

Tento rok som sa na letisko dostavila po dlhšom čase strávenom na juhu Anglicka, čiže samotný príchod do rodnej krajiny bol trochu kultúrnym šokom...

Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

redakce 11.08.2019

Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost.

Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

redakce 10.08.2019

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu.

Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

redakce 09.08.2019

Koncert Daughters byl definitivní. Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise Marshalla, totální paralýza jedovatým potem.

Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

redakce 08.08.2019

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, který Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení. Brutal Assault 24, den první.

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 07.08.2019

Tváře, které jsem tu noc viděla já byly na správné straně. A vezmu-li v potaz fakt, že členové Algiers i australských Kill Devil Hills, o kterých ještě bude řeč, zůstali…