Články / Rozhovory

Kač Janotová (Beseda u Bigbítu): Lidi se musí občas pohádat, aby se něco dělo

Kač Janotová (Beseda u Bigbítu): Lidi se musí občas pohádat, aby se něco dělo

Kateřina Cumin, waghiss666 | Články / Rozhovory | 31.07.2019

Náklonnost Full Moonu k Besedě u Bigbítu už trvá léta, i když léta… vzhledem k tomu, že festival zrovna chystá, v těchto dnech už na místě a fyzicky, sedmadvacátý ročník, Full Moon k němu přičichl relativně pozdě. S radostí přihlížíme jeho vývoji, s láskou jsme vydávali speciál k jeho čtvrtstoletí, s napětím očekáváme, jaký bude lajnap a co se změní na místě. Letošní ročník přináší přes padesát hudebních položek v čele s americkými Algiers, britskými International Teachers of Pop a horňáckou cimbálkou majstra Martina Hrbáče, ale i mnoho dalšího, tudíž jsme oslovili dramaturgyni festivalu Kač Janotovou, aby nám řekla, jak snadno se tvoří lajnap, jak se ocitla v centru pořadatelského týmu a jak je možné dělat booking z Kanady.

Když jsem domlouvali rozhovor, říkala jsi, že máš hezky letně vypnuto. Jezdíš po festivalech, lelkuješ u vody, pěstuješ melouny?
Festivalové léto bejvávalo pár let zpět, to jsme na začátku července vyjížděli a vraceli se až v září. Pak jsme s přítelem jedno léto odjeli do Kanady a už tam zůstali. Od té doby, co se nám narodil syn, ho částečně trávíme v kanadských horách a ve chvíli, kdy se blíží termín Besedy, se přesuneme do Čech, objíždíme rodiny, přátele, jíme tuny ovoce ze zahrad našich babiček, nekoukáme na telefony ani na televizi a máme vypnuto.

Jak se dělá booking z Kanady?
Booking, tedy výběr a oslovování kapel mi zůstalo z dob, kdy jsem na to byla víceméně sama, zejména tedy na zahraniční kapely, jelikož jsem jako jediná v tehdejším týmu komunikovala v angličtině. Jak roky běží, konzultujeme dramaturgii s více lidmi a já jsem spíš osoba, která to drží pohromadě a dohlíží na to, aby Beseda zůstala žánrově vyvážená, svá a stále zajímavá a zábavná. Dramaturgie byla vždy týmová práce, což nám pomáhá ji udržet takovou, jaká je. Pavel (Uretšlégr, ředitel festivalu, pozn. ed.) sleduje trendy a jediný z nás má opravdu čas chodit na koncerty, Zdeněk (Neusar, kurátor, pozn. ed.) drží lajnu původní myšlenky, protože to z nás dělá nejdýl, a taky hlídá žanrovou pestrost, Tomáš (Ševčík, produkční, pozn. ed.) se nebojí riskovat a jít do velkých jmen a já je držím, aby se nesežrali, a do toho jim občas házím vidle muzikou, kterou mají tendenci ignorovat. Je úplně jedno, jestli jste v Čechách, za oceánem nebo na Marsu; v době internetu a on-line rádií jde tohle dělat odkudkoliv nebo alespoň já mám po více než deseti letech, co to dělám, takový pocit.

Kanadská scéna nebo kultura v místě, kde žijete, nehraje při výběru kapel žádnou roli? Nepotkáváš koncerty a kapely, které by se ti hodily do krámu? Jaká je tam hudební scéna?
Vancouver sice nabízí kulturní vyžití, ale s Prahou nebo Brnem se to nedá srovnat. Hodně dobrých jmen končí většinou v Seattlu a dál na sever se vydá pouze hrstka zajímavých kapel. Evropské bandy se až do Vancouveru většinou nedostanou. Nutno podotknout, že i kanadští fanoušci jsou poněkud jaloví, za zmínku stojí koncert Young Fathers, kde se prakticky netancovalo, nebo nedávno The Comet Is Coming, kde skoro nikdo nebyl. Vancouverský androš nasávám prostřednictvím Sofar sound večerů nebo street festivalů a dají se vytipovat super kapely, ale jejich přesun do Tasova by se nevyplatil. Kanada je kulturně zajímavá spíš na východním pobřeží a tam se já nedostanu.

Na Besedě máš hotovo, jakmile je zabukovaná poslední kapela?
Aktuálně to tak je, tým se rozšířil o lidi, kteří po zfinalizování lineupu převezmou kontakty a řeší produkci, dopravu, backline, smlouvy atd. Dřív jsem to dělala sama a na festivalu pak ještě fungovala jako stage manager. Mělo to něco do sebe, jsi u toho od začátku do konce, má to své kouzlo. Ale je to sakra vyčerpávající. Teď už jen slíznu smetanu, když si místo do backstage můžu stoupnout mezi diváky a poslechnout si celý koncert.

Mezi lidmi se člověk dozví i věci, které by ho v životě nenapadly, od toho, jak správně co dělat, až po kvalitu lajnapu. Český charakter je specifický, i když lidi na Besedě jsou otevřenější než jinde. Nezarazí tě místní nálady, když se takhle vracíš jednou za rok “domů”?
Vždycky mě překvapí, jak jsou naši návštěvníci hudebně otevření a tolerantní. Rok co rok máme něco, u čeho si říkám “to už asi fakt nerozdýchají”, a oni zase jo! Na hlavní stagi hraje odpoledne nějaký brutální jazzový experiment a lidi stojí, usmívají se a houpou do rytmu, nakonec řvou nadšením a vyžadují přídavek. Ono je to totiž fakt dobré, ale na jiném festivalu by lidi asi odešli na pivo. Naši poslouchají s hlavou totálně otevřenou a bez předsudků. Někdy mě to dojímá až k slzám. Ptám se i na to, co se jim nelíbí, a každý rok si odvezu něco, co mě inspiruje. Já třeba vůbec nemusím metal, ale kdybys viděl loňský koncert Nikander ve stanu, tak by ses zamiloval jako já. Do té atmosféry a prožívání hudby fanoušky, kteří třeba celý život poslouchají jen taneční hudbu a tady točili hlavou jako smyslu zbavení. Tohle je asi na Besedě vůbec to nejlepší. Propojování nespojitelného. Kultura z jiného světa.

Letošní headlineři Brutus i Algiers jsou u nás relativně často a těší se velké oblibě, nebojíte se, že nenelákají až tolik posluchačů, nebo šlo o splněný pořadatelský sen?
Kdybychom si neplnili sny, tak bychom to asi už nemohli dělat. Na Algiers se shodneme všichni čtyři, kteří do toho nejvíc kecáme, a tahle vzácná shoda se děje zhruba jednou za deset let. Zjistila jsem, že budou hrát poblíž, takže byli jasnou volbou. Moc neřeším, jak často jsou kapely v Praze nebo v Brně. V Tasově u Veselí nad Moravou, ve vesničce na konci světa, budou hrát stoprocentně poprvé.

Tvé osobní sny, co se týče kapel, které by měly hrát na Besedě? Máš čas sledovat česko-slovenskou scénu i z Kanady?
Já mám každý rok nové sny, podle toho, jak mě kdy nějaká kapela uhrane, a taky vznikají tisíce nových, o počtu desek, které každoročně vycházejí, ani nemluvím, a teď z toho vyber tři, čtyři. Mnoho let už usiluji o Son Lux, kteří nás na svých tour často míjí, Kiasmos nebo Black Midi, kteří mi letos utekli fakt jenom o vlásek. Česko-slovenskou scénu sleduji díky živým kontaktům u vás, taky poslouchám v Kanadě Radio Wave nebo Velkou sedmu Rádia 1, máme s manželem předplacený Full Moon a tím, že mi do beseďáckého e-mailu chodí spousta nabídek od českých kapel, tak jsem myslím docela v obraze. Bylo by to samozřejmě lepší, kdybych byla tady, ale Čechy a Slováky mají více pod palcem Pavel a Zdeněk.

Čas od času se objeví hlasy, jak umí název Beseda u Bigbítu odpuzovat a jaké překvapení vzniká při zjištění, o co jde. Setkáváte se stále s nepochopením okolí?
Já jsem ráda, že jsou stále tací, kteří řeší název, a nezajímá je obsah, to bychom měli hrozně moc zklamaných lidí, na které už nezbyl lístek. (smích) Naše kapacity jsou totiž neměnné, stejně jako filozofie a název festivalu. Ten je sice šílený, ale čím dál víc se stává jednou z věcí, která na nás ukazuje prstem a ve finále i prodává lístky. Po sedmadvaceti letech už nám ho nikdo neodpáře. Třeba se dočkáme doby, kdy i bigbít bude zase cool slovo. Ve mě evokuje párty tak šílenou, že se trhají džísky a popelníky lítají vzduchem, a to je dobrý, ne?

Jak ses vůbec dostala k Besedě?
Když mi bylo čtyřiadvacet, byla jsem v brněnské Prádelně na pivě a cigárku, a taky jsem tam organizovala výstavu fotek pro kamarádku ze školy. Seděl tam i tehdejší ředitel festivalu Zdeněk Neusar, kterému se líbilo moje nadšení pro kulturu a asi i hudební vkus. Ten stejný rok jsem na Besedu přijela dělat všechno, včetně sbírání odpadků a komunikování s kapelami. Rok na to jsem začala s bookingem a napsala o Besedě diplomku. Ano, i to jde. (smích) O dva roky později jsem do týmu přivedla Tomáše Ševčíka, se kterým jsme celé mládí chtěli dělat hudební festival, a on se za další dva roky stal Beseďáckým ředitelem. Během těch let se na festivalu víceméně podíleli skoro všichni mí nejbližší přátelé, bývalí partneři i rodina. Festivalem žilo celé mé okolí a s Tomášem jsme si jeden rok, když nám moje máma musela půjčit prachy na vyplacení kapel, říkali, že děláme spíš party pro kámoše než hudební festival. Teď už tomu tak není. Už nejsme takový punkáči a díky Pavlovi posouváme festival tam, kde jsme ho vlastně vždycky chtěli mít. Krásně to všechno funguje a my si můžeme jen gratulovat, že se náš tým rozšířil o další aktivní členy, kteří festival zase posunou dál, a my se pomalu přesuneme do festivalového důchodu. Nebo na vejminek, abychom do toho stále mohli trošku kecat.


zde si můžete poslechnout fullmoonovský playlist k letošnímu ročníku Besedy

Nejlepší a nejhorší zážitek spojený s Besedou?
Za poslední roky nemám vlastně žádný špatný zážitek, kromě ročníku, na který jsem nemohla, jelikož jsem rodila. To jsem ořvala neskutečně. V průběhu roku je to občas psycho, ale to má asi každý festivalový tým stejně. Lidi se musí občas pohádat, aby se něco dělo. Nejhorší pro mě taky byly ty první roky, kdy na místě nefungovala produkce, jak měla, byli jsme velmi malý tým a fyzicky to bylo za hranicí organizovatelnosti. Myslím, že byl jeden ročník, kdy se v jednu chvíli po… úplně všechno a já musela na patnáct minut odejít z areálu a vydýchat to, jinak by to se mnou asi seklo a u toho mě píchla vosa do krku. Pak ale vidíte ty šťastné lidi, jak vás občas poplácají po zádech a pochválí, a z toho pak všichni žijeme dalšího půl roku.

Nejlepší je vlastně každý uskutečněný ročník. Ani jednou se mi za těch dvanáct let nestalo, že bych si řekla, že na to kašlu a že to nemá cenu. Měla jsem ohromné štěstí, že se mi Beseda v životě stala a je a že si mě kluci nechali, i když jsem jim odjela za oceán.

Info

Beseda u Bigbítu 2019
2. - 4. 8. 2019
Tasov u Veselí nad Moravou
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.