Říkal, že se vrátí. A nekecal. (Sabotage)

Úspěšný scenárista David Ayer (Rychle a zběsile, Training Day) se během posledních let etabloval i jako velmi schopný režisér (Patrola, Street Kings). Specializace? Zkorumpovaní fízlové, drogy a podrazy. Svět je pro něj žumpou a kdo ji chce vyčistit, umaže se. Tentokrát si Ayer posvítil na práci zvláštní jednotky potírající pletichy drogové mafie a opět si nebere servítky. Na obou stranách barikády stojí lidé, kteří na nějaké mravní principy zvysoka kašlou. Jedněm jde o prachy a těm druhým? O právo? Spravedlnost? Nebo snad dobrý pocit?

Tahle práce není o přesčasech nebo odolnosti vůči stresu, ale o každodenním boji, rezignaci na ideály a dokonalé profesionalitě. Jenže jak dlouho vydržíte být profesionální, když vám kartel unese rodinu a jako na potvoru začne kdosi vraždit vaše souputníky? Už Nietzsche přece říkal, že ten, kdo bojuje s monstry, by si měl dát pozor, aby se sám jedním nestal. A když se podíváte na Arnieho tým, ani jeden k tomu nemá daleko. Když to pak v terénu pro jednou nedopadne, začne si nevyzpytatelnost lidské povahy vybírat svou daň. Někomu zůstalo za nehty deset mega a o slovo se brzy přihlásí první nebožtík. A pak další a další. Vzájemný respekt vystřídají pochybnosti a paranoia. Koroner bude mít napilno…

Parta potetovaných potížistů z DEA v lecčems připomíná drsňáky z McTiernanova Predátora či Cameronových Vetřelců, ale na pivo by se vám s nima nechtělo. Navzdory neoddiskutovatelnému charizmatu (Manganiello, k nepoznání vylepaný Worthington) nejde o žádné hláškující sympaťáky, ale o skvadru obhroublých asociálních samorostů, kteří stojí jednou nohou v hrobě a druhou v čekárně na psychiatrii. Na druhou stranu působí daleko reálnějším dojmem. Klejí, krvácejí, přešlapují a tápou. Potem a chlastem čpící mastodonti. Bez ohledu na zápletku se Ayer snaží prostřednictvím vzájemných peripetií načrtnutých charakterů demonstrovat nevděčnost a spletitost zvoleného povolání. Přestřelky nejsou to hlavní, byť je jich požehnaně a jsou natočeny ve snaze o maximální atraktivitu. Za každou vypálenou kulkou vidíte tunu byrokracie, za každou chybou černý pytel se zataženým zipem. A protivník nepočká, až se z toho vyspíte. Iluze opravdovosti je velkou devízou filmu, režisér hrdiny nepřikrášluje, příběh servíruje zasyrova a bez obalu. Hodně prostoru dostaly dialogy, nikdy však na úkor tempa. Akce zůstává čistá a přehledná, aniž by obraz pod rukama kameramana a střihače ztrácel dynamiku.

Schwarzeneggerův výraz je i přes pokročilý věk stále nekompromisní a jeho bicepsy budí posvátnou úctu. Pozici ostříleného týmového lídra mu bez problémů uvěříte. Horší je to v závěru, kdy příběh navzdory nevěrohodnému rozuzlení opíše dramatický oblouk a pošle hlavního hrdinu do Mexika srovnat účty. Namísto obrozeného Johna Matrixe z Komanda představuje režisér publiku ledově klidného kovboje ze staré školy. Širák a kolt?! Clintu Eastwoodovi bych to zbaštil, ale k Arniemu střídmé a civilní finále nepasuje. Jako by se Ayer bál pustit svou hvězdu ze řetězu, přitom právě takhle ho má publikum nejraději.