Články / Reporty

Kalamáry Vary: Příliš krotký Býk zmizel za Horizontem

Kalamáry Vary: Příliš krotký Býk zmizel za Horizontem

Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 03.07.2019

Při třetí návštěvě karlovarského filmového festivalu se na kolonádě už nepovažuji za úplného zelenáče. Poprvé jsem přestal používat Google, abych vůbec našel Lázně III nebo divadlo Husovka a vyhnul se při tom tlumení zvuku u navigace, která do trapného ticha halasila, že můj cíl je vlevo. Na projekce dorážím víceméně intuitivně a i taková drobnost mi ušetří dost času. Ten pak můžu využít například k prozkoumávání hotelu Thermal, jehož četná zákoutí, nečekané koridory a v nich spousty lidí na malém prostoru působí jako narychlo spíchnutá brutalistní únikovka do ráje DJs, ciderů a veškeré myslitelné osvěžující i úmorně podbízivé pouliční zábavy.

Nebylo proto příhodnější volby než začít letošní filmovou přehlídku debutem ruského režiséra Borise Akopova Býk (soutěž Na východ od Západu) o těžkostech přerodu Ruska ze Sovětského svazu v moderní federativní republiku. Ve snímku odehrávajícím se na konci 90. let, kdy v ošuntělém a předchozím režimem zanedbaném prostředí začíná bujet kapitalismus, se několik mladých lidí pokouší o únik z pekla ovládaného mafií i pouličními gangy a zároveň doufá, že je čeká „lepší budoucnost“, kterou jim vedení země po rozpadu SSSR slibovalo. Akopov sice poskytuje zajímavý náhled ruské nátury a doznívání chaotické éry prezidenta Jelcina, v jejíž kritice jsou cítit trpkost a křivda, nedaří se mu ale přesvědčivě pracovat s ústředními postavami. Jejich počínání často působí jen jako hra na drsňáctví, na romantiku, lhostejnost nebo bezstarostnost a příliš výplně mezi jednotlivými zvraty pak filmu ubírá na tempu, které by mu velmi slušelo.

Vary jsou samozřejmě taky ozvěnou Berlinale a Cannes. Úspěšné filmy z těchto festivalů jsou většinou sázkou na jistotu, a proto těžko ignoruji svou zvědavost a mám chuť je vidět rovnou tady a ne až v české distribuci. Jednou z letošních canneských must see záležitostí je islandsko-dánsko-švédský Bílý bílý den, tady uváděný v nesoutěžní sekci Horizonty. Pečlivě budované drama Hlynura Pálmasona je zážitkem především pro pozorné cinefily. Při vyprávění příběhu osamělého vdovce, který hledá pravdu o své ztracené milované, využívá Pálmason minimalismus maximálním způsobem a vytváří vzájemně se prostupující obrazové a zvukové vrstvy v nenápadných, běžných situacích. Po všech stránkách mistrně zrežírovaný film vyniká taky skvělými výkony Ingvara Sigurðssona a Ídy Mekkín Hlynsdóttir v titulních rolích dědečka a jeho vnučky.

Příjemnou bolest hlavy jsem si odnesl z další projekce v sekci Horizonty, v Berlíně oceněného německého snímku Narušitel systému. Civilní, energický film s originálně znázorněnými běsy v hlavě ústřední protagonistky ponoří diváka do každodenní rutiny při péči o nezvladatelné dítě. Režisérka Nora Fingscheidt neukazuje prstem na viníky, což bývá při zpracování podobných témat běžné, a nevynáší jednoznačné rozsudky nad lidmi, kteří rozhodují o osudu nesvéprávných. Komplexně popisuje těžkosti jejich úkolu a klade otázku, do jaké míry je možné nést za svého bližního odpovědnost. Do prázdna vyznívající snaha vychovatelů i rodinných příslušníků a jejich následná bezradnost jsou v kombinaci s upřímností hlavní hrdinky natolik odzbrojující, že nenechají chladným kdejakého cynika. Velice silný a soustředěně zrežírovaný film.

Přes osvědčené festivalové radosti letos není možné se postsovětským tématům vyhnout a nechat je tiše dřímat ve zdech Thermalu. V hlavní soutěži totiž láká především bulharsko-řecký snímek Otec, který slibuje podívanou prošpikovanou kompoty, džemy a složitě fungující sociální péčí po pádu komunistického režimu. V dokumentární soutěži pak Dálava karlovarského matadora Martina Marečka zachycuje složitou a strastiplnou cestu otce a syna do současného Ruska, jejichž shledání s rodinou brání strach z neznámého a pevná pravoslavná víra. Dělat si legraci z ruského spojení s Karlovými Vary se prostě nevyplácí – člověk nikdy neví, kdy ho dožene.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.

Závěsy a ručníčky (She Past Away)

Michal Smrčina 06.11.2019

V sále není horko, ale kapela i přes sporé pohybové kreace vystupuje s nasazením a pravidelně si otírá pot či make-up do připravených ručníčků.