Karlovy Vary 2: Neonacisté a uprchlíci

Únavné horko a nelidské teploty si skrze únavu vybírají svou daň, takže některé filmy na to, dost možná nezaslouženě, doplácejí. Jedním z nich je německá komedie Heil režiséra Dietricha Brüggemanna, který loni ve Varech představil skvělý film Křížová cesta (2014). Politická satira o partě hloupoučkých neonacistů z malého města, kteří si chtějí zopakovat válku a napadnout Polsko, resp. v přestrojení za polskou armádu napadnout Německo, je rozhodně chvályhodný koncept. Stejně tak důkaz smyslu pro sebereflexi, revizi německé minulosti i současnosti, potřeby brojit proti aktuálnímu extrémismu a upozorňovat na jeho hrozbu. Avšak výsledkem je uřvaná komedii s pitvořícími se herci, přepálenou stopáží, naštěstí i několika skvělými gagy. Zachytit film v lepším rozpoložení, mohlo by jít i půvabné guilty pleasure. To by však i od tvůrců vyžadovalo víc jemnocitu. Rozhodnutí zařadit průměrnou komedii Heil do hlavní soutěže, přiznám se, nechápu, myšlenka odzbrojit neonacismus pomocí humoru je nejspíš významnější než výsledné zpracování.

Výsostně současné téma nabízí i drama Mediterranea o skupině afrických uprchlíků, kteří hledají nový domov na jihu Evropy. Dalo by se konstatovat, že jde o tradiční inventář žánru, od soustředěné prace s neherci až po syrovou ruční kameru, jež zaručuje toliko žádaný pocit autentičnosti a bezprostřednosti. I navzdory silnému a aktuálnímu tématu zůstaly mé emoce po dvě třetiny filmu v mrazáku. Vše vyvažuje závěr, kde mladý režisér Jonas Carpignano vystřihne hned tři mrazivé scény po sobě. Film bez zbytečně doslovných komentářů vystihuje pocity přistěhovalců v zemi, která není jejich domovem, charakterizuje rasové nepokoje ne jako akt vrozené brutality, ale přetlak frustrací a potřebu ventilovat skrývanou hořkost. Pozoruhodné a neokázalé drama, které v mnoha ohledech vyplňuje informační mezery v mediálním obrazu problematiky uprchlictví. V mých očích je i přesto mnohem silnější a hodnotnější dokudrama Michaela Winterbottoma In This World z roku 2002.

Do třetice životopis italské básnířky Antonie Pozzi nazvaný jednoduše Antonia. Není těžké si na filmu vylámat zuby či ho zavrhnout kvůli nedramatičnosti a pomalému tempu. Esprit nepramení v tradičním biografickém přístupu, postaveném na velkých životních zvratech. Autoři naopak nazírají život umělkyně s chladným odstupem, spokojí se s mechanickým popisem činností, ale i vztahů, které nejsou navenek šokující ani vášnivé. Nitro hlavní hrdinky je nám odepřeno a jsme odkázání do polohy pozorovatele, který se, podobně jako okolí slavné básnířky, pokouší porozumět oné křehké povaze. Film nijak netematizuje ani princip umělecké tvorby jako takové, netouží se stát filmovou poemou, naopak má blíže k malířství, a to skrze kameru a princip filmového obrazu. Tím jsou sošné, převážně statické záběry, které jsou světelně i kompozičně dokonalé a samy za sebe evokují malířská plátna. Obstojí i bez kontextu a působí silou zakonzervovaných, lehce nostalgických fotografických vzpomínek.