Články / Offtopic / / Image/vizuály

Kay, bezpohlavní srnečci, podivný netopýři a krvavej rybník

Kay, bezpohlavní srnečci, podivný netopýři a krvavej rybník

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 29.10.2012

Osobně mi u nás v časopisech i na síti chybí prostor pro texty o coverech hudebních alb. Jejich interpretace, bezprostřední analýzy. Slyšel jsem, že něco takového se dřív dělo i na stránkách Melodie (hudební časopis, vycházel v letech 1963 - 2000, pozn. ed.). Dneska se to moc nenosí, přestože je rozhodně z čeho vybírat, o čem se bavit. Obaly jednotlivých desek Sunshine řadím k těm, co vizuálně vystihují feeling daného díla. Vizualizují jeho atmosféru, zároveň fungují samy o sobě, mají tu moc popíchnout fantazii a dovést vás ke spontánní interpretaci. Ať už to jsou barvité psychedelické koláže trefující náladu rozverného Dreamera nebo osudovost a duchařina v případě Karmageddonu. Ale jak to vidím já a jak to vidí jejich tvůrce Kay Buriánek, to můžou být dvě různé věci, dva různé pohledy.

Když už jsem se rozepsal o vystižení atmosféry, nechci, aby to vypadalo jenom jako můj dojem, co ho všem vnucuju, proto se ptám – záleží ti na tom, aby cover ladil se samotnou deskou?
Rámcově asi jo. Mě ale spíš inspirujou vizuály, grafika, typografie. Rád kradu, půjčuju si a modifikuju. Jenže to je ošemetná věc, mockrát jsem se k tomu přiznal a pak mi lidi podsouvali úplný nesmysly. Třeba že obal Dreamera je obšlehnutej od Klaxons, a přitom jejich deska vyšla až potom, co já měl obal hotovej. Hodně mě baví koláže. U obalu ke Karmageddonu jsem cíleně kopíroval atmosféru obalu Deathface, kterýho tady nikdo nezná, a typograficky Designer Drugs. Ale všechny fotky vznikly na zakázku s tím, že jsem Bambi (Bambi Christa – fotografka, pozn. red.) přesně vysvětlil, co chci, a ona to tak plus mínus nafotila. A pak někdo vtipně přišel s tím, že to je okopčenej obal Darkthrone, což je kardinální blbost. Tak jsem z legrace ripnul jejich logo a překreslil ho na logo Bounce! Bounce!

Máš dopředu jasnou představu o tom, jak by měl vypadat cover pro danou desku, anebo necháváš prostor pro oslovenýho grafika? A je to vůbec záležitost kapely, nebo dohled nad konceptem máš jen ty sám?
Dopředu v tom jasno nemám. Většinou mám rámcovou představu, nosnej nápad, kterej ale ne vždycky dopadne. Je to hra. Grafiky používám jako konzultanty přes technický věci, barvy, rozlišení a tak. Ale vždycky se snažím je vtáhnout, aby je to bavilo a nedělali jenom mechanickou práci. Kapela vidí buď až finál nebo nějaký komponenty, ale jinak je to moje práce. Baví mě to.

A baví tě obaly desek obecně? Zajímá mě, jestli jsi v dnešní době ochotnej nakupovat cédéčka, případně vinyly. S tím, že si je třeba nikdy nepustíš, ale užíváš si právě grafiku, chceš si listovat bookletem a tak.
Hrozně mě bavěj! Já třeba kvůli tomu kolektuju vintage metalový a punkový trička, což je sám o sobě hodně ujetej koníček. Děsně mě baví ta estetika, osmdesátý léta byly, co se týče týhle grafiky, strašně napřed, progresivní a odvážný. Vinyly jsem sbíral dlouho a furt je mám, ty jsem nikdy neprodal ani nerozdal. Cédéčka jsem kolektoval taky dlouho a měl jich tisíce, ale už jsem je ani neměl na čem pouštět, tak jsem jich hromadu prodal. Srdcový věci jsem samozřejmě prodat nemohl a rozhodoval o tom právě i obal, někdy snad víc než samotnej kontent.

Sám ses staral o vizuál Sunshine během působení v USA. Jak moc se liší přístup kapel k propagaci tam a tady? Přijde mi, že koncertní postery a další propagační materiály mají v Americe mnohem delší tradici, která přetrvává i u řady velkých kapel, viz současný postery The Black Keys nebo práce australskýho grafika Kena Taylora...
Nevím, jak moc se to liší, ale fakt je, že ty nejkrásnější plakáty máme z několika turné po Státech. Ta tradice tam je nepřehlídnutelná. Třeba takovej Kozelek, to je masakr. Sítotisky, fakt kreativní a hezký věci, na kterých je vidět, že vizuální estetika je důležitá a ne jenom jako reklama. Že to je prostě art, umění. Když se podíváš na dobový postery DIY koncertů, punk a hardcore, to je fakt neuvěřitelně vymazlený a má to furt děsnou sílu, i když často šlo jenom o kopírky a xeroxy.

Vybavíš si nějaký obaly desek, který tě dostaly?
Jé, těch je moc! Ale vždycky to má ještě nějakej podtext a kontext s muzikou. Miluju logo Integrity, třeba. Mám skoro všechny raný releasy od Gravity na vinylu. Protože to byly hand made obaly, často číslovaný, unikáty. Deska Clikatat Ikatowi, to je masakr. Struggle, Unbroken, Swing Kids, The Locust, všechno od GSL a Three One G, obal desky Antioch Arrow, Slaves, starý Misfits, Danzig, Black Flag mají úžasný covery. Nebo obaly Nation of Ulysses, co vypadaj jako návod na výrobu vodíkový pumy a retro výstřižky z dobovejch časáků dohromady. Některý Slayer jsou úžasný, i Iron Maiden, přestože je to vlastně trochu kýč. A nový věci, hodně malejch tanečních labelů jako třeba Freakz Me Out má šikovný a rozpoznatelný grafiky a umělce, co pro ně dělaj vizuály. Jsou toho tuny.

V poslední době jsi spolupráci na tvorbě plakátů pro vystoupení Bounce! Bounce! rozjel se zajímavými výtvarníky – Ican Harem, Andrew Tremblay. Jak jsi na ně narazil a čím tě oslovuje jejich styl? Kontaktoval jsi už některý jiný grafiky v souvislosti s postery pro Sunshine, nebo jde čistě o tvoje počiny?
My jsme dělali na začátku v rámci Bounce! Bounce! takovej komiks, to bylo vtipný, vlastně šlo o Tuzexův nápad a realizoval to asi rok a půl, jenže téma se vyčerpalo a my už nechtěli, aby to vypadalo tak infantilně. Akcent na vizuál je velkej. Větší než u kapely, která má jeden design třeba na rok, na jedno turné, na desku, zatímco ty parties jsou každej měsíc, často i víckrát do měsíce. Icana jsem si našel přes jeho blog a Andrewa taky. A nabalujou se na to další. Plakát pro BB je velkej freestyle, je to o důvěře v lidi, kterejch znáš styl. Kapela je něco jinýho, tam je kontrola větší, protože všechno musí maximálně korespondovat s obsahem a o tom víme nejvíc my nebo v kontextu s obalem já, takže zadávat to celý někomu vně je dost velkej risk.

Co tě přitahuje na estetice metalových vizuálů? Baví mě, jak skrz ně proniká do grafiky Bounce! Bounce! i Sunshine typická tajemná energie, mystika a zároveň i braková nadsázka. Baví tě (ať už áčkový nebo béčkový) filmový horory? Napadá mě to při pohledu na jednotlivý vizuály, Andrew Tremblay se ostatně viditelně inspiruje v komiksových hororech. Skvělá je nervní ukázka z „jeho“ Čaroděje ze země Oz.
Fascinuje mě ten strašnej jemnocit pro detail a zároveň elementární mystika, odkazy na okultismus, rituály, věci, co přitahujou a jde z nich trochu strach, vzbuzujou úsměv a zároveň budí alespoň částečnej respekt. A v kontextu s něčím zdánlivě nesourodým dostávají tyhle aspekty úplně jinej rozměr. Není to jenom pitomá fashion. Horory mě vlastně vůbec nebavěj a na komiks nemám trpělivost. Zasekl jsem se někde u Supermana a Čtyřlístku. Andrew Tremblay komiks dělá, ale mě bavěj spíš jeho grafiky.

Co se ti vybavuje, když se s odstupem času mrkneš na cover Dreamera? Pořád je to nejbarvitější a nejpozitivnější obal Sunshine.
Vybavuju si, jak jsem ještě v bytě na Letný měl ráno vyskládaný na podlaze všechny ty koláže, ručně psaný texty a malůvky a na stole po probdělý noci hromadu rozstříhanejch ID časáků, kterejch mi bylo kurevsky líto. (smích) A jak se na to přišel mrknout Jirka a společně jsme kroutili hlavou nad tím, jak mají Klaxons obal přesně v tomhle duchu, ale pak jsme si řekli fuck it, protože to vypadalo dobře. A v Medúze na nás nablblej Krajčo tu desku vytáhl v domění, jak nás poníží, že jsme ji vykradli. A byla to blbost, že jo. Mě ten cover dodnes baví, front i back a vnitřek taky. Celej. Ty vizuály by se daly ve velkým klidně vystavovat jako obrazy. (smích)

Obal k Moonshower & Razorblades pro mě vždycky značil živelnost, agresi i takovou provoněnou temnotu, jak ji obsahuje i samotná deska. V bookletu jsem se dočetl, že artwork and layout by Tamala Poljak & Kay & painting by Marie Hlad. Měli jste u tohohle výtvoru, kde se koloušci brodí krví, volnou ruku?
Tamara Poljak byla lesba, co to se mnou v LA dávala dohromady, viz popsaná spolupráce s grafikem. Byla milá a dozvěděl jsem se mraky zajímavejch věcí o tom, jak to mezi lesbičkama chodí. Typografii, logo na frontu, „slayer“ font, barvy, všechno jsem dělal já, často úplně zlitej, což tomu dodává ještě schizofrennější patinu. Ze strany labelu jsem měl maximálně volnou ruku. Ilustrace s klonama bezpohlavních srnečků s podivnejma netopýrama, co se poflakujou kolem krvavýho rybníka, dělala Marie Hladíková, a přesto, že mě její věci furt baví, je pro mě tohle nejvíc, co kdy vytvořila. A taky nás to hodně stálo ve vzájemným vztahu, což je taková nepříjemná daň.

Cover pro Necromance má dvě verze – jedna je umírněnější, drží se skvělého nápadu kříže z pásky ze staré audiokazety, ta druhá víc provokuje, je krvavější a vůbec otevřenější k vyobrazení ukřižování. Hrála v tom roli cenzura nebo jsou dvě odlišné verze od počátku? Mimochodem, vždycky když vidím tenhle vizuál, vybaví se mi klip k Heart-Shaped Box od Corbijna.
Originál obalu Necromance má bílý pozadí frontu. Tu vytaženou pásku z kazety, užmoulanou do podoby kříže, jsem dělal ručně a fotilo se to v Táboře. Robota kreslil kámoš v LA a do obrysů naklonoval kousky obrázků z knížky anatomie, kde jsou vyobrazený svaly. Digital Urban Icons a Necromance. Už samotnej název je kontroverzní, reflektuje, v jaký době žijeme. Obal to měl ještě víc podtrhnout. Na zadní straně jsou kousky syrovýho masa, co visej na provázcích z věšáku místo kabátů. Je to ujetý, inspirovaný goth obchodem na Melrose Place a zároveň fascinací moderníma kultama. Obal americkýho release pro GSL si modifikoval Sonny Kay, kterej později dělal většinu obalů desek The Mars Volta i Omara Rodrígueze-Lopéze. Maximálně ctil předlohu, i když ji dotáhl trochu dál.

Červenočerný obal k Velvet Suicide je pro mě zase silná filmová záležitost – dýchá z něj noir atmosféra, což posiluje i foto na přední straně, který mi evokuje Millerovo Sin City. O názvech songů typu Porn Orchid, The Stardust Angel, Film či The Picture of Anorexic Beauty ani nemluvě. Design je tvoje práce?
Jo, to je moje dítě. My jsme v tý době předběhli sami sebe a asi si to ani neuvědomovali. Už jsme nechtěli dělat bordel, bavili nás Make Up, Dub Narcotic, James Brown, poslouchali jsme hip-hop, dub, techno a Underworld. Já adoroval grafický studio Tomato a minimalistický dada blbosti s nepřehlédnutelným sex-appealem. Na obalu je můj portrét, což moc lidí neví. (smích) Červená a černá je nesmrtelná kombinace, i ta noir atmoška je důvodná. Celá deska je cinematická, i když odhlídneme od jistý naivity a zvukový i hráčský kvality. Pamatuju si, jak mi Dan (bubeník, jedinej, kdo v kapele zůstal z tý doby) říkal, že jsem se zbláznil, že ten obal je hnusnej a ujetej, na co si to hraju, že jsme hardcore kapela nebo něco v tom smyslu. Bylo to celý dost odvážný a lidi, co nás do tý doby brali, si začali ťukat na čelo, že jsme úplný ufoni nebo že těžce lítáme v drogách. Ale byla to naše cesta. Nechtěli jsme ustrnout a s odstupem času si za to dávám kredit, přestože sám o sobě valný mínění nemám. (smích)

Info

V obrazově jiné verzi vyšlo ve Full Moonu #25> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když klip, tak ze Zlína

Anna Mašátová 16.02.2017

Zlínský Ateliér animované tvorby má v portfoliu klipy MidiLidi nebo Epy De Mye, nedávno k nim přibyla videa Beaty Hlavenkové. Rozhovor s nadějemi české animace.

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

Ondřej Čížek 17.12.2015

S frontmanem imperiálního gangu Schwarzprior Tomášem Motalem o popkulturním houbaření, o fetišizaci aut v jeho autorských komiksech, o nacistické estetice i...

Jakože pláču modrý slzy (Anežka Hošková)

Ondřej Čížek 09.11.2015

S výtvarnicí a promotérkou Anežkou Hoškovou o umění, které není pro každého, o Facebooku jako veřejném deníku, o cestě do Indie. A dalším.

Moimir Papalescu, technooptimista v cylindru

Ondřej Čížek 22.10.2015

Seriál o vizuálech. S elektronickým snílkem Moimirem Papalescu o Bowiem v roli Tesly, o napětí mezi vědou a náboženstvím nebo o genialitě Wellsovy Války světů.

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

Michal Pařízek, Ondřej Čížek 14.05.2015

Další díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S Mílou Fürstovou o práci na okřídleném obalu pro poslední desku Coldplay, o myšlenkách na únik z reality, o ženách s pistolemi...

Fullface: Hovory s Wild Tides: Part II

Ondřej Čížek 06.04.2015

S Kubou Kaifoszem z Wild Tides o nahrávání Sever Fashion, o metalu v logu i o tom, co se stane, když Přílivy za zvuků kostelních zvonů zaplaví Hell Camino.

Fullface: Marek Partyš nabízí surreal trip pro DVA

Ondřej Čížek 16.03.2015

Video pro skladbu Nipomo pojal jako surrealistickou koláž, která baví vtipem a vzdušností a ohromuje imaginativností i citem pro detail. Berlin Music Video Awards?

Nic nevyčnívá, nic není jen na efekt (Nikolas Petrlík)

Ondřej Čížek 23.02.2015

Čtrnáctý díl seriálu o vizuálech. S výhercem klání Cover Moon 2014, výtvarníkem Nikolasem Petrlíkem, o škatulkování, o míře autobiografičnosti i odvážných magazínech.

Fullface: Filmový narkoman Vít Hradil

Ondřej Čížek 09.02.2015

Další Fullface má na drátě jméno aktuální: V současné době se podílí na tvorbě televizní adaptace knižních Kmenů, za sebou už má videa pro Vladimira 518, Oriona i kompletní PSH.

Fullface: Vysmátý ďábel na výstavě Mene Mene Tekel Upharsin

Ondřej Čížek 30.12.2014

Temná, krutě sarkastická a vtipná kolekce svébytných plakátů od řady českých i zahraničních výtvarníků a grafiků se v průběhu nového roku zjeví v několika městech po České republice.