Každý má svůj boj (Corpus Christi)

Nad kým pláčete? Sami nad sebou pláčete. Zápletka podobná té z Gogolova Revizora, promyšlená znovu – s důrazem na myšlenku milosrdenství, smíření, bez sarkasmu a výsměchu lidem ze vsi.

Daniel opouští varšavský pasťák a na doporučení sympatického duchovního z ústavu míří přes celou zem do zapadlé vsi pracovat v truhlářské manufaktuře. Série náhodných, ale zcela uvěřitelných událostí uvrhne Daniela do pozice, kterou nedokáže a možná ani nemůže opustit: namísto práce v truhlárně má na čas zastupovat místního starého faráře, který odjel na léčení… Daniel se sbližuje s celou svou obcí a zjišťuje, že aby svým farníkům skutečně pomohl, bude s nimi muset vstoupit do konfliktu.

Hlavní postava (v podání úchvatného, hypnotického Bartosze Bielenia) v sobě nosí prokreslenou, uvěřitelnou ambivalenci, je to mladík plný energie, vášně a citlivosti – má jednu tvář poživačnou a druhou svatou, spirituální. Je spasitelem ronícím slzy, utěšujícím pastýřem a zároveň ztracencem plným zloby a násilí.

A takto rozdvojený je i zbytek vesnice. Každá postava má svůj smutek, lásku i svou nenávist. Vyprávění postavené na starém půdorysu překonává klišé a černobílost. Nikde žádný posměch, každý má svůj boj a jen omezené množství sil. Dílo korunuje sevřená, jednotná vizualita – k postavám uzavřeným v tmavých místnostech proniká světlo, jako by to byl sám Bůh, který „je tam všude venku“.

Vyprávění si udrží svou klidnou sílu překlápějící divácká očekávání spojená s tématem po celou téměř dvouhodinovou stopáž. Corpus Christi si určitě mezi jinými na Oscara nominovanými snímky z loňska zaslouží pozornost.