Články / Recenze

Kde jsem tohle naposledy slyšela? (Jungle)

Kde jsem tohle naposledy slyšela? (Jungle)

Lucie Tlustošová | Články / Recenze | 25.05.2019

OHODNOŤTE DESKU

Ne každý hudební projekt dokáže po pouhém roce fungování nahrát debut, vydat ho pod záštitou labelu XL Recordings (Radiohead, The Prodigy, The Horrors) a získat nominaci na Mercury Prize. Londýnské dvojici Jungle se to s jejich stejnojmennou první deskou podařilo. Nahrávka míchající soul, disco a funk prestižní cenu sice nevyhrála, ale i nominace zajistila jejím autorům nemalý zájem. Druhou desku For Ever tak doprovázela velká očekávání. Ta ale Jungle, neboli Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland, nedokázali na For Ever naplnit.

V souladu s pravidly funku se For Ever vrhá do chytlavých rytmů, rozverné melodie šmrncnuté osmdesátkovým vibem jsou ale jen veselou záštitou pro texty s rozchodovou tematikou. Nepříliš komplikovaně vystavěné verše jako „You never gonna change me, I was already changin'“ s lehkostí doplňují instrumentální složku, která na For Ever zaujímá tu důležitější pozici. Deska začíná jako zábava, prostředek k odreagování. Počáteční skladby jako Heavy, California, Happy Man a Cherry mají potenciál stát se hitovkami. A to ne těmi otravnými, ale těmi, u kterých si rádio dáte ještě o trochu víc nahlas.

fotogalerie z koncertu Jungle v Roxy zde

S postupující stopáží začíná duo kombinovat více a více prvků. Funková kytara, tropické perkuse, smyčce, tleskání, cinkání, falzet, popěvky na pozadí, sborový zpěv, ale hlavně široká škála různorodých elektronických zvuků (ptačí zpěv přecházející do otravného houkání alarmu ve skladbě Mama Oh No). Zdá se, jako by dvojice producentů měla spoustu práce s vytvářením dílčích spojnic mezi tak různorodou směsí, až si zapomněla skladby poslechnout jako celek. Písně tak obsahují téměř vše, ale paradoxně nepředávají mnoho. Křečovité šroubování prvků navíc dusí hravost a uvolněnost, která by hudbě inspirované funkem a soulem rozhodně slušela více než mechanická promyšlenost.

Na konci alba přichází už jen déjà vu. Kde jsem tohle naposledy slyšela? Ach, před pár minutami na stejné desce. A vlastně taky na debutu Jungle, a i tam nejmíň dvakrát. Duo svoji hudbu nedokáže natolik kreativně tvarovat, aby výsledná recyklace zněla originálně. Přesycenost rozličnými zvuky pak jen vytváří chomáč hluků, ze kterého nedokážete oddělit jednu věc od druhé. Pocit, že všechno zní stejně, se tak ještě umocňuje. Jungle přitom mají skladatelské schopnosti na to, aby nahráli desku povedenou od začátku až do konce. Jen k tomu nemusí používat všechny zvuky, které jejich portfolio nabízí.

Info

Jungle – For Ever (XL Recordings, 2018)
web kapely

Metronome Festival Prague 2019
21. - 23. 6. 2019
Výstaviště Holešovice, Praha
fb událost

foto © Charlie Di Placido

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...

Barevné spektrum Hiromi

Karolina Veselá 06.12.2019

Kolosální Rhapsody in Various Shades of Blue skrývá další písně – objevuje se motiv z Coltraneovy Blue Train a středovou část zabírá rocková balada Behind Blue Eyes od The Who.

Téma smrti a konečnosti (Pixies)

Jaroslav Myšák 28.11.2019

Vykročení mimo tradiční pole působnosti na sebe strhává pozornost, přesto některé skladby působí nedotaženě.

Smutek, co vám udělá radost (Wilco)

Jakub Lang 25.11.2019

Wilco dokázali vyzdvihnout meditativní stránku vlastní tvorby, která je více nebo méně přítomná po celou jejich pětadvacetiletou existenci.

Baterie temných nomádů (Koonda Holaa)

Jiří Vladimír Matýsek 24.11.2019

Koonda Holaa je stvoření z jiného časoprostoru, který tím naším jen tak mimochodem proplouvá, vyzbrojen jen kytarou a baterií efektů.

Třikrát a dost? (Temples)

Veronika Myšková 20.11.2019

Hot Motion uvádí stejnojmenná písnička, která zní podobně jako předchozí singly, včetně prvků garážového rocku typických pro The Horrors či The Black Keys.

Temné stránky, chyby, pochyby i strachy (Beth Hart)

Jiří Vladimír Matýsek 19.11.2019

Finále v podobě tandemu Thankful a I Need a Hero spolehlivě patří k tomu nejlepšímu, co Beth Hart coby autorka a interpretka vytvořila.

Život přichází (The Comet Is Coming)

Jakub Koumar 18.11.2019

The Comet Is Coming si pohrávají s kosmickými zvuky a afrofuturistickým vizionářstvím Sun Ra (Lifeforce I), s nimiž si King Shabaka měl tu čest zahrát.

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.