Veronika Havlová | Články / Reporty | 02.08.2023
V posledních letech mě na filmových festivalech čím dál víc štvalo chování lidí. A přičítala jsem to zhoubnému vlivu nejrůznějších VOD platforem. Zdálo se mi, že si lidé mnohem méně uvědomují přítomnost těch druhých. Nejvýraznějším projevem takové bezohlednosti byl pro mě nepochopitelný fenomén, kdy si lidi po začátku filmu nasvěcovali cestu ke svému sedadlu mobilem a neváhali zasvítit i do očí těm usazeným. Velmi nepříjemné. Taky se mi zdálo, že jsou všichni zvyklí si u filmu povídat, a naopak čím dál víc odvykají soustředěnému sledování s tím, že si přece kdykoli můžou film zastavit a znova přehrát.
Abych nepůsobila jako zapšklý boomer, když jsem typická mileniálka, přiznávám, že jde o střelbu do vlastních řad. Ne že by mě snad napadlo svítit lidem v temném sále do očí, ale roztěkanost a nesoustředěnost je něco, s čím musím čím dál víc bojovat. Hodně pomáhá sedat si do první řady. Tím si odfiltrujete maximum mimofilmových vlivů a můžete se nechat pohltit projekcí. Má to taky tu výhodu, že v první řadě chytnete nejsnadněji volné sedadlo. A taky je tam nejvíc místa na nohy…
Minimálně od rozvoje zvukového filmu přicházejí vlny diváků, kritiků a estétů pravidelně s voláním na poplach, že dojde k destrukci filmu, filmového umění. Pokud jde o mě, esenci filmu jako takového neohrozil příchod zvuku, barvy nebo televize, ale masové rozšíření VOD platforem. Pokud totiž je na filmu něco, čím se liší od jiných druhů umění, je to jeho diktátorská povaha. Pokud máte obraz, sochu nebo fotografii, můžete si ji prohlížet jak chcete, kdy chcete, jak dlouho chcete, i když se samozřejmě mohou uplatňovat různé institucionální restrikce. A s takovou literaturou si už můžete dělat úplně co chcete. I hudební skladatel nebo dramatik většinou ztrácejí vliv na způsob provedení svého díla tím, že ho dají z ruky. Ale film je něco, co má svou stálou podobu, svou délku, svůj daný způsob sledování. Dokud byly filmy jen v kinech, případně v televizi, mohli jste sice z kina odejít, ale nemohli jste si nějakou scénu po libosti vrátit nebo dát nudné části rychloposuvem. Teď, kdy za cenu odpovídající zhruba jednomu lístku do kina máte k dispozici nezkonzumovatelný příliv filmů, které si můžete vracet, přeskakovat a posouvat dle libosti, se z filmu stává jednolitá hmota bez chuti a zápachu.
Je ale zřejmé, že je pořád spousta masochistů, kteří se chtějí dát tvůrcům vplen a na pár hodin jim odevzdat životy, aby si s nimi mohli dělat, co chtějí. A není náhoda, že se takoví lidé koncentrují právě na filmových festivalech a přehlídkách, které by podle všeho měly být vymírajícím druhem. Navzdory bouřlivé evoluci si ovšem jako živoucí fosilie latimérie podivná plují nevzrušeně dál a konkrétně v případě Letní filmové školy bojují i přes nemalou cenu akreditace s přeplněnými kapacitami.
Takové festivaly pak samozřejmě přitahují režisérské diktátory a sadisty, kteří diváky rádi mučí drásavými scénami, experimenty s formou nebo jen prostou délkou filmů. Filipínský úkaz Lav Diaz, další z letošních držitelů šroubovací ceny plné alchymie, tu našel celou padesátku masochistů, která si zvládla odsedět jeho 450minutovou Melancholii až do konce. A Jan Bušta, nejznámější a nejlepší současný český režisér trailerů, si tu pro svůj kinodebut á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN mohl připočítat 300 diváků, čímž mu celková návštěvnost vzrostla na celých 1600. A z těch tří set většina přes důrazná varovaní a bezpočet režijních naschválů zůstala do konce!
Že je Bušta typický režisérský diktátor dokazuje fakt, že svůj film neplánuje vypustit na VOD platformy. Pokud chcete tento podivný, inspirující, stimulující a svým způsobem i krásný a jímavý snímek vidět, musíte si počíhat na jeho projekci v kině. Které by ještě navíc mělo splňovat i technické nároky pana režiséra. Ideálně zkuste přemluvit k uvedení provozovatele biografu ve vašem městě. Pak je dost dobře možné, že to budete mít i se zážitkovým úvodem a následnou debatou, protože autor se pokouší být na maximu projekcí přítomen osobně. A kdyby vás zajímaly nějaké ty zákulisní informace, pak vězte, že Jan Bušta plánoval v rámci Letní filmové školy jako divák chodit na projekce filmů Lava Diaze. Snad mu to vyšlo a pěkně si u nich potrpěl.
A ušní červ? Co byste řekli songu Venus in Furs od Velvet Underground, milí filmoví masochisti?
prof. Neutrino, Jiří Přivřel 26.09.2023
Po Soulkostele, kalvárii v Ostré a kostele svaté Kunhuty v Polomu došlo na další sakrální prostor, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.
Kryštof Kočtář 25.09.2023
Teze, antiteze, syntéza? I tak by se dalo nahlížet na koncert Xiu Xiu na brněnské Flédě, na který nebyli sami.
Michal Pařízek 22.09.2023
O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“
Eva Karpilovská 20.09.2023
Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.
Kristina Kratochvilová 20.09.2023
Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.
Jan Starý 19.09.2023
Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.
Kristýna Břeská, Ondřej Vraštil 19.09.2023
Ve barokní Valdštejnské lodžii jsme tři dny putovali mezi kostelem, čestným dvorem památky Lodžie, maringotkami v majestátním parku Libosadu, šapitó a divadelními sály...
Michal Pařízek 18.09.2023
Pořadatelé chorvatského Shipu na to šli podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.
Lucia Banáková 17.09.2023
Kráľovná avantgardného popu sa vrátila po dvadsiatich piatich rokoch. A hoci by fungovali aj superlatívy, Björk existuje kdesi mimo pozemského toku informácií.
Kryštof Kočtář 13.09.2023
Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz.