Kdo je tady diktátor? (Letní filmová škola 2023)

V posledních letech mě na filmových festivalech čím dál víc štvalo chování lidí. A přičítala jsem to zhoubnému vlivu nejrůznějších VOD platforem. Zdálo se mi, že si lidé mnohem méně uvědomují přítomnost těch druhých. Nejvýraznějším projevem takové bezohlednosti byl pro mě nepochopitelný fenomén, kdy si lidi po začátku filmu nasvěcovali cestu ke svému sedadlu mobilem a neváhali zasvítit i do očí těm usazeným. Velmi nepříjemné. Taky se mi zdálo, že jsou všichni zvyklí si u filmu povídat, a naopak čím dál víc odvykají soustředěnému sledování s tím, že si přece kdykoli můžou film zastavit a znova přehrát.

Abych nepůsobila jako zapšklý boomer, když jsem typická mileniálka, přiznávám, že jde o střelbu do vlastních řad. Ne že by mě snad napadlo svítit lidem v temném sále do očí, ale roztěkanost a nesoustředěnost je něco, s čím musím čím dál víc bojovat. Hodně pomáhá sedat si do první řady. Tím si odfiltrujete maximum mimofilmových vlivů a můžete se nechat pohltit projekcí. Má to taky tu výhodu, že v první řadě chytnete nejsnadněji volné sedadlo. A taky je tam nejvíc místa na nohy…

Minimálně od rozvoje zvukového filmu přicházejí vlny diváků, kritiků a estétů pravidelně s voláním na poplach, že dojde k destrukci filmu, filmového umění. Pokud jde o mě, esenci filmu jako takového neohrozil příchod zvuku, barvy nebo televize, ale masové rozšíření VOD platforem. Pokud totiž je na filmu něco, čím se liší od jiných druhů umění, je to jeho diktátorská povaha. Pokud máte obraz, sochu nebo fotografii, můžete si ji prohlížet jak chcete, kdy chcete, jak dlouho chcete, i když se samozřejmě mohou uplatňovat různé institucionální restrikce. A s takovou literaturou si už můžete dělat úplně co chcete. I hudební skladatel nebo dramatik většinou ztrácejí vliv na způsob provedení svého díla tím, že ho dají z ruky. Ale film je něco, co má svou stálou podobu, svou délku, svůj daný způsob sledování. Dokud byly filmy jen v kinech, případně v televizi, mohli jste sice z kina odejít, ale nemohli jste si nějakou scénu po libosti vrátit nebo dát nudné části rychloposuvem. Teď, kdy za cenu odpovídající zhruba jednomu lístku do kina máte k dispozici nezkonzumovatelný příliv filmů, které si můžete vracet, přeskakovat a posouvat dle libosti, se z filmu stává jednolitá hmota bez chuti a zápachu.

Je ale zřejmé, že je pořád spousta masochistů, kteří se chtějí dát tvůrcům vplen a na pár hodin jim odevzdat životy, aby si s nimi mohli dělat, co chtějí. A není náhoda, že se takoví lidé koncentrují právě na filmových festivalech a přehlídkách, které by podle všeho měly být vymírajícím druhem. Navzdory bouřlivé evoluci si ovšem jako živoucí fosilie latimérie podivná plují nevzrušeně dál a konkrétně v případě Letní filmové školy bojují i přes nemalou cenu akreditace s přeplněnými kapacitami.

Takové festivaly pak samozřejmě přitahují režisérské diktátory a sadisty, kteří diváky rádi mučí drásavými scénami, experimenty s formou nebo jen prostou délkou filmů. Filipínský úkaz Lav Diaz, další z letošních držitelů šroubovací ceny plné alchymie, tu našel celou padesátku masochistů, která si zvládla odsedět jeho 450minutovou Melancholii až do konce. A Jan Bušta, nejznámější a nejlepší současný český režisér trailerů, si tu pro svůj kinodebut á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN mohl připočítat 300 diváků, čímž mu celková návštěvnost vzrostla na celých 1600. A z těch tří set většina přes důrazná varovaní a bezpočet režijních naschválů zůstala do konce!

Že je Bušta typický režisérský diktátor dokazuje fakt, že svůj film neplánuje vypustit na VOD platformy. Pokud chcete tento podivný, inspirující, stimulující a svým způsobem i krásný a jímavý snímek vidět, musíte si počíhat na jeho projekci v kině. Které by ještě navíc mělo splňovat i technické nároky pana režiséra. Ideálně zkuste přemluvit k uvedení provozovatele biografu ve vašem městě. Pak je dost dobře možné, že to budete mít i se zážitkovým úvodem a následnou debatou, protože autor se pokouší být na maximu projekcí přítomen osobně. A kdyby vás zajímaly nějaké ty zákulisní informace, pak vězte, že Jan Bušta plánoval v rámci Letní filmové školy jako divák chodit na projekce filmů Lava Diaze. Snad mu to vyšlo a pěkně si u nich potrpěl.

A ušní červ? Co byste řekli songu Venus in Furs od Velvet Underground, milí filmoví masochisti?