Články / Reporty

Kdo přežije LFŠ: Boj o mexický magický realismus

Kdo přežije LFŠ: Boj o mexický magický realismus

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 14.08.2021

Na stole zůstalo už jen pár posledních drobečků z filmové hostiny. Je čtvrtek a já naposledy přikládám ucho k srdci Slovácka. Jeho ozvěny pomalu mizí s každým dalším odjíždějícím vlakem. Poslední nastražené uši patří Miroslavu Krobotovi a Faustovi za doprovodu Nauzea orchestra.

Letos jsem neměla žádnou favorizovanou dramaturgickou škatulku, kterou bych se snažila vytěžit do mrtě tak, jak to bylo u předchozích ročníků. Jen tak jsem si proplouvala mezi jednotlivými kategoriemi a ochutnávala od každého trochu. Asi před pěti lety jsem ale na filmovce propadla kouzlu postupného dávkování televizních seriálových projekcí. Jeden, dva díly a stop. V moři ostatních stočtyřicetiminutových stopáží to byla příjemně odpočinková aktivita. V roce 2016 to byl tuším Noční recepční o dva roky později seriál z produkce HBO Tady a teď. Letos jsem se nejprve ponořila do britského kostýmního dramatu z 18. století Poldark a o den později se už psal rok 1985, Bůh opustil nebesa a na plátno v Redutě sestoupil první díl seriálu Andělé v Americe. Konceptem dramaturgické sekce hot TV byly letos televizní adaptace. Andělé v Americe i Poldark zafungovaly jako hnací motor pro moje patetické já, které se potřebuje občas vyválet v dávce nepochopení a bolavé lásce. Trochu za to viním své čtenářské návyky v období dospívání, kdy se v mojí knihovně nacházel výběr z dívčích románů Stanislava Rudolfa a ilustrovaná dětská bible. Tenhle mix mi vštípil představu, že co je doopravdické, musí se nejdřív pořádně protrpět a teprve pak to může rozkvést. Nakousnuté seriály si tak tuším dojím s prvním podzimním listím jako vzpomínku na letní šrámy.

Kromě seriálových zastávek byly mojí občerstvovací stanicí i debaty pod plachtou Respekt stanu. Filozofka Anna Hogenová mluvila o neviditelné krutosti současného světa a trojice filmových teoretiků, kritiků a šéfredaktorky časopisu Cinepur rozebírala nenasytnost Myšáka Mickeyho a disneyfikaci filmového průmyslu. Spojnicí mezi oběma zdánlivě vzdálenými diskuzemi je konstatování, že žijeme lapeni v době marketingu, a tenhle tlak pak potřebujeme ventilovat nějakým raušem, který funguje jako protipól nucené konzumace. Největším letošním diváckým raušem se stala znělka festivalu. Samotný vizuál v podobě ucha mě trochu děsil už od začátku. Ve znělce, která běžela před každou projekcí, se tenhle sluchový orgán objevoval v sinalých zelených barvách, různých geometrických kolážích, v kreacích s uchošťourem, až dotančil do finiše, kde z něj, za zvuku prapodivného lupnutí, ukápne cosi do závěrečných titulků. Reakcí publika ale nebylo zděšení, jak bych si přála, ale snaha o nápodobu. A tak se sálem po odehrání znělky neslo zvučné plop, plop, plop a diváci se smáli a předháněli v tom, kdo tenhle zvuk udělá víckrát a kdo hlasitěji. Považuju to za výborný marketingový tah, díky kterému LFŠ z hlavy jen tak nedostanu a lupat v uších mi bude až do příštího léta. Sečteno podtrženo, jediné ucho, které jsem byla za celý festival ochotna tolerovat, bylo to v podání dua Bohdalová a Brzobohatý.

fotogalerii z festivalového dění najdete tady, zde, ale i tu

Přeorientovávám se na jinou smyslovou hladinu a sahám po posledním dílku, jež mi chybí do kompletní dramaturgické skládačky. Mexickou kinematografii ochutnávám pod vedením spirituálního průvodce Víta Schmarce. Vidět tři mexické filmy za jeden den se ale ukázalo podobně zničující jako vypít naráz celou láhev Tequily a citron si nakapat do očí. Přicházím navnazená nálepkou magický realismus, kterou dostal skoro každý snímek z téhle sekce, ale postupem času začínám mít pocit, že neoprávněně. V následné parkové diskuzi pak přicházím na to proč. Definice magického realismu od všech zúčastněných se totiž značně rozcházejí. Ve finále dochází i na poradu s wikipedií a povšechná magie je fuč. Filmový rám se mezitím plní směsicí krve, mrtvých těl a zelené barvy. Občas mám pocit, že to přeteče až do sálu, a tak si obsedantně kontroluju konečky prstů. Dějová linka ve filmu Nový řád láme narativní očekávání a obavy o život hlavních postav ve třech stádiích. Kdo je bohatý, umře, kdo je chudý, umře, až po závěrečné – kdo žije v Mexiku, umře. Poprvé mi potlesk po skončení projekce přijde úplně mimo. Odcházím naštvaná, ale ne na film, ale velmi klišovitě na společnost. Nový řád je totiž jeden z těch snímků, který dokáže sugestivně zaútočit na moji fyzickou podstatu. Bolest je skoro hmatatelná, násilí se stupňuje a místo logiky nastupuje čistá pudovost. Ne náhodou padá v úvodu srovnání třeba s Pasoliniho Saló aneb 120 dní Sodomy. Večer se mi to všechno míchá v hlavě a zdá se mi, že jsem se stala obětí jakési kletby. Moje prokletí spočívá v tom, že na cokoliv se od té doby kouknu, stane se mexickým filmem plným násilí a utrpení, kde je zabít někoho jednodušší než si koupit kakao na intru v automatu a trucovat v posteli.

Jestli má ve čtvrtek ještě cenu vstát, tak jedině kvůli tomu, abych mohla metamorfovat v oranžovou sedačku v kině Hvězda a splynout se závěrečnou projekcí ze sekce německého expresionismu. Finální titulek “Liebe” propouští rozněžnělé diváky zpátky do každodenní rutiny. S trochou optimismu a vírou v lepší lidstvo se po středeční mexické emoční nakládačce loučím s Hradištěm o trochu radostněji. Venku se všechno balí, stánky pomalu mizí a na chodníku před kinem leží vyházené špinavé polštáře ve tvaru pusy. Tohle závěrečné políbení od LFŠ je tak mým posledním smyslovým zastavením na fyzické i duchovní cestě za filmovým poznáním. Odjíždím starší a nepoučenější. A výlet do Mexika si stejně jednou udělám.

Info

Letní filmová škola Uherské Hradiště
6.–12. 8. 2021 Uherské Hradiště

foto © Tyn Týna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace