Když androidi tančí (Louis-Philippe Demers & Bill Vorn present Inferno)

Pokud bych měl jmenovat pětici nejdůležitějších audiovizuálních festivalů, rozhodně by mezi nimi nechyběl montrealský MUTEK. Je skvělou zprávou, že se Lunchmeatu podařilo navázat spolupráci, která letos vyústila jednak v Inferno a druhak v projekt Second Self, který bude k vidění v sobotu ve Veletržním paláci. Jsou to právě tyhle kontakty a propojení napříč AV festivalovou scénou, které v budoucích letech posunou Lunchmeat festival co do prezentovaných projektů výrazně dopředu.

A už se tak ostatně děje. Možnost navléct na sebe robotické ruce, které budou ovládat pohyby vašich horních končetin, a ještě u toho tančit na solidní techno ve stroboskopové mlze, se člověku jen tak nepoštěstí. Doprovodná hudební složka Inferna by navíc skvěle obstála i sama o sobě, a to u podobně zaměřených multidisciplinárních projektů rozhodně není pravidlem.

Zapojit publikum do performance je samozřejmě vždycky vděčná věc. Když to znamená nechat se částečně ovládat na dálku s robotickým oblekem, který se stane do určité míry součástí lidského těla, je úspěch v podstatě zaručen. Stačí to ale k opravdu nezapomenutelnému zážitku? Na to by samozřejmě museli odpovědět hlavně ti, kteří se dobrovolně stali součástí experimentu. Z pohledu diváka je odpověď přese všechny wow momenty ne úplně jednoznačná. Nebyl by například výsledný zážitek intenzivnější, kdyby byli na parketu natrénovaní performeři a performerky, kteří by své – jakkoliv částečně kanadskou dvojicí kontrolované – pohyby lépe sesynchronizovali v komplexní futuristické taneční představení, oproti pouhým” náhodně tancujícím jedincům na roboparty?

fotogalerii z koncertu najdete tady

Bill Vorn i Louis-Philippe Demers se robotice věnují přes tři dekády a na jejich práci je to logicky znát. Inferno je projektem/performancí, která zúčastněné může dovést k přemýšlení o důsledcích technologického vývoje na pozadí party s příchutí zla nebo nádechem bezmoci. Kdy je absence kontroly nad vlastními pohyby ještě zábava a kdy už Dantovo peklo? Může to být reminiscence na alkohol a všudypřítomné drogy na klubových akcích? Nebo “jen” ukázka toho, jak využít robotické znalosti v umělecké tvorbě? Pohled na tucet “reverse androidů” kroutících se v chuchvalcích mlhy, skrze kterou probleskují ostrá stroboskopická světla, a pozorování jejich napůl lidských, plynulých a z poloviny mechanických a trhaných pohybů za doprovodu ponurého ambientu i dusavého techna je každopádně fascinující i děsivý zároveň.