Štěpán Kopečný | Články / Reporty | 25.04.2013
Divadlo přestavěné na jeden z nejpopulárnějších klubů nejen v Camden Town ještě donedávna nesl honosný název Camdenský palác a vystoupení moderně jazzových instrumentálních hudebníků Portico Quartet byl pádným důvodem k vylovení sáčka a klobouku ze skříně a vydání se za hodnotným kulturním zážitkem.
V hledišti se pomaličku začaly tvořit hloučky, ale někteří návštěvníci ještě vysedávali na terase klubu s výhledem na pouliční dění, se sklenicí vína, vychutnávali si interpreta týdne Jaro, jež do Anglie přijelo z jižní Evropy a brzy zde hodlá zveřejnit novou desku Rainy Days. Na pódiu dozvučovala předskupina, přistoupil jsem blíž a trochu mě mátlo, proč se všichni zdržují uprostřed hlediště a po stranách u beden je pusto prázdno. Vysvětlení přišlo záhy, když mi při prvním beatu ulétl klobouk a praskl kelímek. Tokijský drum’n’basser v obležení tří sličných houslistek a čelistky? Proč ne?
Duncan Bellamy z Portico Quartet za přítomnosti plíživého kouře a smíšeného publika rozezněl synťák k úvodní skladbě Window Seat. Jako by nic se připojil Milo Fitzpatrick na elektrické struny, načež přidal basu tak důraznou, že jsem setrvával v očekávání, kdy stěny londýnského klubu Koko prorazí vykolejené metro. Po dechberoucím intru, trvajícím dvě věčnosti a třicet dva vteřin, vstoupil Jack Wyllie se svým saxíkem a spustil melodii tak ponurou, že by rozplakala i Thoma Yorka. Těžké laviny zvuků hladily žaludky lačných posluchačů a londýnská parta nechala nástroje vyprávět o nesnesitelné věčnosti bytí.
No jo, ale jmenují se quartet, takže...? Nick Mulvey doplnil pódium o klávesy. Snivé melodie, chytlavý beat a parádní světelná scéna přiváděly posluchače do tranzu. První pauzička přišla až po čtvrté skladbě. Asi proto, aby skupina řekla "Hallo" a nebo taky z bezpečnostních důvodů, neboť po posledním můstku do další skladby, jaké parta ovládá s lehkostí hedvábného šátku, začal levý reproduktor levitovat.
Právě náročná sofistikovaná postjazzová spoušť vytáhla Angličany na výsluní, přihrála jim cenu Mercury Prize, účast na Glastonbury, nahrávání desky na Abbey Road a zájem festivalů jako třeba Colours of Ostrava, kde se ukázali loni.
Když basa, tak hluboká. Když saxofon, tak žalostný. Nick Mulvey si dával levačkou klávesy a pravačkou hang drum, jeden ze specifických znaků Porticos. Byl jsem v rauši a Koko v celé své kráse v tom bylo se mnou, lidi zavírali oči, a nebo taky ne, aby mohli sledovat paprsky světla odrážející se v diskokoulích. Rubidium táhlo do vzdálených výšin, kde na posluchače zaútočily vyzývavé synthy a bubenický duet, nastupující chytlavá basová linka další skladby je vrátila zpět na zem. Skladbu City of Glass by v učebnicích hudební kompozice měli napsat vedle pojmu gradace. Portico Quartet předváděli na pódiu chemii, za kterou by se nemusel stydět ani Portico Orchestr.
Na poslední kousek byla přizvána hostující zpěvačka Cornelia v okouzlujících šatech a v okouzlujících polohách zazpívala Steepless. Což by byl ideální konec show, encore však ještě nabídlo mírně uspávací melodii, kterou byste měli pouštět miminkům, aby z nich vyrostli inteligentní posluchači. Takže dobrou!
Portico Quartet (uk)
14. 4. 2013, Koko, Londýn
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...