Jarda Petřík | Články / Reporty | 19.03.2013
Prý že zase jedna z kapel hrajících u nás, která je deset let za zenitem, stěžoval si kdosi na internetech před premiérovým vystoupením Bohren & Der Club of Gore v Česku. Pokud ten někdo (což se nakonec ukázalo jako pravda) usuzoval pouze z nahrávek, které německé darkjazzové legendy vydaly v uplynulých deseti letech po opusu Black Earth (jakkoliv osobně nesouhlasím ani s tímto tvrzením), aniž by ve stejném období zažil „Bohreny“ na pódiu, dere se člověku na mysl cosi o vlčí mlze a špičce vlastního nosu. Vzhledem k tomu, že jsem čtveřici zažil v roce 2011 na německém Denovali Swingfestu (kde mimochodem odehráli neméně strhující koncert i Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, kteří se k nám – také premiérově – chystají na začátku května; to jen až si zase někde přečtete o zenitech...), žádnými podobně lichými obavami jsem rozhodně netrpěl a jen doufal, že se zmíněná fáma neroznese v širší známost. Díky bohu, neroznesla. Připravené židle byly obsazeny do jedné, stejně jako balkón, postávalo se i po stranách.
Ještě před Bohreny zahrála dvojice Arms And Sleepers. Stylově sice úplně jiný vesmír, jenže vybírejte k pohřebnímu jazzu patřičně patřičnou (žádnou?) předkapelu... Dva pánové za svými jablky kroutili těly a hlavami více než pomyslnými čudlíky na laptopech, ale budiž – pro nenechavé oči byla připravena projekce. A pro uši zněl samotný hudební výstup (pro mě, přiznávám, až překvapivě) dobře. Max Lewis a Mirza Ramic jsou takovými popovějšími a líbivějšími Boards of Canada – poslechové IDM se silným ambientním vyzněním je prodchnuté místy až nadnášejícími atmosférickými plochami a jindy zase downtempo/triphopovou melancholií. Na deskách převážně kratší skladby občas přetransformovali do košatějších verzí, ale v žádném případě nešlo o umělé natahování. Arms And Sleepers mají melodických nápadů dostatek, a i když jsem se po celou dobu nemohl ubránit pocitu, že předpřipraveno mají více, než by bylo nutné, k vystoupení jako takovému mě výraznější negativní připomínka nenapadá.
Což platí v bleděmodrém (nebo spíš v temně černém) i o následujících Bohren & Der Club of Gore. Obava z pokračování projekce se naštěstí nenaplnila, po krátké přestávce sál stylově upadl do tmy a kouře a na pódium zvolna nakráčeli Thorsten Benning, Robin Rodenberg, Morten Gass a Christoph Clöser. Nad hlavami se jim rozsvítily čtyři bodové lampičky s náležitě tlumeným světlem a představení mohlo začít. Hudba tichá tak, že pokud sál zrovna neovládal Clöserův opojný saxofon (příště jen houšť, prosím!), nejhlasitějším zvukem bylo cvakání závěrek fotoaparátů. Vzhledem k minimu pohybu všech čtyř pohřebních jazzmanů by stálo za zvážení nechat fotografy vyřádit se pár minut před prvním odehraným tónem – mám za to, že výsledné obrázky by vypadaly úplně stejně...
Bystřejší z vás si určitě všimli slůvka „představení“, které nebylo použito náhodou. Koncerty Bohrenů jsou totiž skutečně takovou divadelní (patřičně minimalistickou) hrou o jednom dějství: potemnělé pódium; efektní a efektivní vizuální scenérie, která je nad všechny projekce světa; čtyři herci pomalu splétající snová sonická vlákna ze svých instrumentů v jeden komorní, meditativní celek, kde má ticho stejnou váhu a důležitost jako zvuk; vše po německu přesně načasované a dávkované tak, jak je potřeba. Saxofon střídající se s kytarou nebo dokonce bezeslovným vokálem a k tomu omnipresentní „noir trio“ zabijácky pomalých bicích, baskytary a pohádkového rhodes piana. Snad každá kompozice atakovala desetiminutovou hranici, ale Bohren & Der Club of Gore moc dobře vědí, že čas je buržoazní přežitek. Ostatně jak dlouho ve skutečnosti trvala ona hodina, už se nikdy nikdo z přítomných nedozví. V souvislosti s časem a v kontextu jejich tvorby (neřkuli během koncertů) totiž nabývá slůvko „relativní“ zcela nových rozměrů.
„Jak se ti to líbilo?“ zaslechl jsem později ve foyer klasickou otázku. Nedalo mi to a počkal jsem i na odpověď. „Dobrý, ale chvílema takový monotónní.“ Monotónní? Pro nezasvěcené a netrpělivé možná. Nudné či prázdné snad proboha ne. A jestli někdo ten večer zcela mylně čekal na drop, dostalo se mu zaslouženého prozření, že v téhle darkjazzové jednoaktovce se to s ním má stejně, jako s nikdy neviděnou hlavní postavou v Čekání na Godota...
Bohren & Der Club of Gore (de) + Arms and Sleepers (usa)
15. 3. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Kryštof Havlice
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.