Jakub Hudák | Články / Sloupky/Blogy | 08.07.2013
Kent 285 leží několik ulic severně od Williamsburgského mostu a je (jako všechno v New Yorku) docela snadné ho najít. Proto jsme ještě pár hodin před koncertem postávali u jižního cípu Manhattanu, kde v přístavu kousek pod Brooklynským mostem probíhal festival 4 Knots. Ten byl zdarma a měl na něm vystupovat Kurt Vile, kterého jsme kvůli Cold Cave nestihli. Z toho, co jsem viděl, stojí za zmínku garážoví The Babies a Marnie Stern, která mě hrozně štvala. Pořád ječela a mezi písničkami naznačovala, že zvukař je debil, protože jí nechce dát kytaru pořádně nahlas. Zvukař věděl, co dělá.
Ve Williamsburgu jsme byli něco před sedmou, prošli jsme obchod s fotkami cizích lidí a pyramidou starých telefonů, povečeřeli předražené tacos a vyrazili najít 285 Kent. Několik bloků před cílem přestávaly být vchody značeny čísly. Z ohromných cihlových továren a kvádrových skladišť si člověk může domyslet, jak to tam vypadalo dřív. Továrny ani skladiště se nezměnily, ale snad na každém metru zůstává odkaz nějakého uměleckého projektu (máloco není stupidní anebo myšleno jako vtip). Před 285 Kent se chvíli po osmé začala tvořit fronta hlídaná dvěma mlčenlivými černochy a jednou černoškou, která oscilovala mezi přátelským smíchem a nadnesenou přísností. Uvnitř je bar, kde prodávají malé pivo za pět dolarů a špunty do uší (ty se hodí); jeden gauč plný svrabu a na něm se střídá spousta lidí; unisex záchod, před kterým za všech okolností postávají dva Francouzi, kteří mě ale pokaždé pustili před sebe; a pódium s celkem impozantní zvukovou technikou.
Na prvního vystupujícího, kterému nikdo nemohl přijít na jméno, byl prostě zdejší a zároveň pomáhal organizátorům, přišla jen hrstka lidí. Začal tak o dvacet minut později, odehrál půlhodinový set, který zněl jako střelba kulometem a křik, a potom se zdvořile odporoučel. Po něm nastoupil Boyd Rice a v sále to zhoustlo. Čekal jsem cokoliv: že do klubu naběhnou ultrapravičáci, zbijou pár pankáčů a ovládnou večer nebo že na Boyda nikdo nepřijde nebo i něco tak malicherného, jako že ho publikum vybučí. Nestalo se nic z toho, protože se nestalo vůbec nic. Boyd Rice používá sice fašizující estetiku (White Stripes taky) a nabádá posluchače k totální válce, jenže jinak nic. Asi nejradikálnější byla lajna, kterou si šňupnul ze zápěstí v pauze mezi svými industriálními ultrapravicovými beatboxy. A největší známkou odporu bylo to, že mu nějaký opilec odsunul schůdky od pódia.
Boyd Rice odešel a zase se vrátil s Cold Cave. Po většinu jejich vystoupení toho moc nedělal, občas loopoval svoje fučení do mikrofonu, ale v tom hluku to bylo úplně jedno. Cold Cave jako takoví byli dost velké zklamání. Chápu sice, že u téhle hudby nejde ani tak o muzikální projev jako o vystoupení, ale i tak bych ocenil větší variabilitu. Neustále stejné rytmy a s temnotou kontrastující popové melodie (tenhle vtip funguje jednou, možná dvakrát) a k tomu zpěvák, co má dohromady dvě hlasové polohy: Ian Curtis s krčním onemocněním a Ian Curtis, kterému nejde polknout. Z celého večera jsem tak vlastně nedostal nic z toho, co jsem očekával. Ale stejně jsem měl nakonec radost.
Cold Cave (usa) + Boyd Rice (usa)
29. 6. 2013, 285 Kent, Brooklyn, New York
foto © Monika Abrhámová
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.