Články / Offtopic / / Komix

Komiks ve filmu: Tam, kde dává Alois Nebel zblblou noc

Komiks ve filmu: Tam, kde dává Alois Nebel zblblou noc

Davo Krstič | Články / Offtopic / / Komix | 01.09.2012

Už je to tady, kola se roztáčejí a parní stroj mediálního žvástu je krmený sebežernou manipulací, slovo plodí další slovo a nezbývá než s nevinným úsměvem zjišťovat, kolik toho člověk vymyslí, když mele. Jenže vždycky je nutné oddělit dílo od reklamního poutače a propagační masírky, navíc nás nezajímá až tolik filmová adaptace komiksu Alois Nebel, neboť ta bude mít premiéru na konci měsíce, ani soundtrack, jehož křest proběhne o týden dříve. Komiksová trilogie má počátky v roce 2003 a kromě nesporných kvalit, k nimž je magneticky přitahováno spojení „na české poměry“, má v našem prostředí několik primátů (nebo to alespoň prohlašuje). Navíc v rámci tuzemského komiksu stojí dost mimo, už jen tím, že dvojice Rudiš-Švejdík patří do trochu jiných uměleckých kontextů. Alois Nebel podrobněji a v přesazích? Barevná mazanice nad černobílou skládankou. Wachek je nebetyčná svině a Nebel boží člověk. Nebo taky několik důvodů, proč si film pohlídat.

ALOIS NEBEL (A ROMANTIKA) V ČESKÉM KOMIKSU
„Avizovaný ‚nejtemnější‘ a ‚nejsyrovější‘ poslední díl vyústí v jalový happyend, který si autoři, coby komiksové postavy, sami uvedou. Možná právě díky závěru se trilogie nestane ‚kultovní‘, jako se v komiksu poštěstilo kapele Priessnitz…“

Alois Nebel. Jeho předností a výhodou je hlavně to, že ho dělají tvůrci, jejichž záběr a fanouškovská základna není omezená komiksovou minoritou, což je výhoda i pro komiks jako takový (fotbalovou terminologií Nebel zvyšuje pohárový koeficient komiksu). Jaromír Švejdík i Jaroslav Rudiš mají ten druh publika, který je do jisté míry věrný a do jisté míry vzdělaný, intelektuální a pospolitý. Tenduje ke kultu a má rád temnou melancholickou notu. A když zůstanu zaujatý, řeknu, že příznivci vyžadují to, co Rudiš a Priessnitz nabízejí, totiž snadnou mytologii, za níž toho moc není. Ale nikdo z nich si nehraje na platonské myslitele a jejich čtenáři/posluchači zase netouží po existenciálním ponoru, který bolí, nýbrž chtějí útěchu skrze naznačení tušené tragédie (samoty), té velkoměstské (Rudiš) i kvazipřírodní (Priessnitz). Romantici a romantičky, bez despektu.

Historické rudimenty zasahují i další tuzemské grafické romány, ať už jde o díla opomíjené Lucie Lomové (Anna chce skočit, aktuální Divoši), zcela přehlíženého Branka Jelinka (Oskar Ed) nebo enigmatické dílny Baban-Mašek (Monstrkabaret Freda Brunolda). Vedle černobílých, „přemýšlivých“ románů si dobře vede akční komiksová linie, která má u nás přeci jen delší tradici. Ale jak si budou rozumět obdivovatelé ověřeného tandemu Kopřiva-Grus (a zejména jejich krvavě cynického sci-fi Nitro těžkne glycerinem) s jesenickou baladou? Dojdou naplnění nad minimalisticky (a snad i) záměrně rozumbradatými hláškami typu: „Koukal jsem z okna a přemýšlel nad tím, že lidský život je jako štreka. Oblouky, tunely, mosty a vajgle. Jen na našem nádraží je vajglí deset. Tedy výhybek.“ Richard Bach si dává nádražního šnytka s Hermannem Hesse, frštehén?

POSTAVA ALOIS NEBEL (KDO TO JE?!)
Odjakživa mám rád vlaky a železnici. Ze všech způsobů přepravy je ta vlaková mému srdci nejbližší. A asi to tak chtěl osud, že jsem si před nějakými osmi lety pořídil byt v sousedství hlavního nádraží. Rád sleduji z okna projíždějící soupravy, občas se přistihnu, jak naslouchám hlášení nádražního rozhlasu, někdy jen tak vyběhnu na nedaleký most a pozoruji vlaky pěkně seshora. Proto je zvláštní, že k románové trilogii Alois Nebel jsem se dostal relativně pozdě. Snad mi v tom bránila povýšená nedůvěra vůči současnému českému komiksu. Rozumějte, když nakupujete značkové oblečení, těžko vás někdo přesvědčí, abyste dal šanci vietnamské tržnici. Jinak řečeno, když znám Millera, Moorea, Ennise či Gaimana, nebudu si hledat kamarády doma. Toho jsem si dost užil v době Komety nebo porevolučních releasů Saudkových komiksů.

S nádražákem Nebelem jsem se seznámil až v okamžiku, kdy už na sobě nosil cejch „kultovní záležitost“. Ambiciózní projekt, který ve třech svazcích zdánlivě mimoděk zachycuje, jak se žilo v Československu ve 20. století. Koncentráky, Sudety, Komančové, šmelina, turisté, rowdies, zlodějští taxikáři, Svědci Jehovovi, povodně… Není toho trochu moc? Je, takže se stává, že při téhle rekapitulaci někdy zamrazí a někdy zase nezbývá, než kroutit hlavou nad jalovostí podání. Tvůrci se mohou hájit tím, že do minulosti se za ně ohlíží vypravěč a hlavní hrdina, kterého determinuje už jeho jméno. Lojza. Jednoduché dobračisko. Za některé věci ho prostě musíte mít rádi – nemá v oblibě pivo Litovel (jednoznačný souhlas!) a jednou z jeho nejmilejších činností je četba na toaletě (kde jinde už by měl chlap najít trochu klidu na čtení než právě tady?!). A jiné věci zase nechápete – třeba jak může mít tak rád sobotní směny. Připomíná to klasický vtip, kdy se dva potkají u Kolína: „Pojďte, pane, budeme si hrát!“ – „A na co, pane?“ – „Na kokoty!“ – „A jak se to hraje?“ – Půjdeme v sobotu do práce.“ – „Hurá, pane! A na odpolední!“ A hlavně, Nebel hodně žvaní. Ale tak nějak roztomile, takže když mu nasloucháte, nemáte tendenci ho utnout, ale spíš se na něj shovívavě usmíváte. Český Forrest Gump. Pivní filozof a glosátor, kterému se občas podaří v pár větách shrnout to, na co někteří potřebují rozsáhlé analýzy. „Kousek za naším městem jsou ruská kasárna. Stará pevnost. Nejdřív rakousko-uherská, pak československá, pak německá, pak zase naše a nakonec sovětská.“ Pro Nebela jen shrnutí faktů, pro čtenáře lakonický pohled na to, jak se sebou nechal náš stát mávat v uplynulých dekádách.

A právě Nebelova dobrácká povaha a roztomilé žvatlání, které často dosahuje „pepinovských“ kvalit, dává zapomenout na fakt, že jde vlastně o postavu, která by měla odpuzovat svou pasivitou. S dobrým komiksem je to jako s dobrým filmem či cédéčkem. Napodruhé vám odkryje to, co jste předtím neviděli nebo tomu nevěnovali pozornost. V mém případě to takhle zafungovalo s Nebelem. Až při opakovaném čtení jsem si uvědomil, že Lojza Nebel je všechno možné, jen ne hrdina. Až příliš dokonale naplňuje obraz malého českého člověka, který se rád sveze a všechno, co se mu děje, přijímá samozřejmě a s pokorou. Ani jednou nedojde v trilogii k situaci, v níž by se Nebel stal aktivním a převzal dění a osud do svých rukou. Ano, je tu splněný sen v podobě cesty na pražské hlavní nádraží. Ta ale jen symbolicky stvrzuje výše napsané – Nebel nejde po svých, ani neřídí vůz, on se nechá na Hlavák prostě dovézt. Jeho pasivita vrcholí v závěru trilogie, kdy nechá svou lásku Květu bloudit po lesích a ani jej nenapadne vydat se jí naproti. Při povodni pak nebojuje o svůj život, ale čeká na pomoc shůry, a nechá se jednoduše vytáhnout. Někdo přirovnal Aloise Nebela ke komiksovým Pelíškům. Omyl, tohle je spíš komiksové Pupendo a Občanský průkaz. Obyčejný Čech je buď tak trochu trouba plující s proudem, nebo vychcánek, který pro sebe dokáže získat za každého režimu maximum. Starý Wachek. Starý Vávra. Hvězdy komunistické/postsametové pop music. Z tohoto pohledu se údajně kontroverzní happyend trilogie už nezdá tak happy. Poslední panel totiž odhaluje výjev z pekla. Spokojená rodinka baští české buchty a zírá na televizi. Dobře jim tak.

Zároveň to s happy endem není vůbec tak horké. Poslední díl trilogie (Zlaté hory) je sice v porovnání s předchozími dějově, ehm, výbušný, nicméně taky si tu autoři nechávají největší prostor pro vyjádření autorského nadhledu. Ten se už nenese jen v kresebné rovině nápodob a citací, ale tandem Rudiš-Švejdík neváhá na konci vstoupit „do děje“, aby uvedl dvojí finále. Překročení „hlediště a jeviště“, tzv. brechtovské zcizení tu má potměšilý nádech, kdybych se chtěl vysmát sám sobě, řekl bych „rozkošná švejkovina“. Jistě, na jednu stranu řeknete, že jde o tvůrčí alibismus a při pohledu na stripy, kdy vycházejí z hospody a uvažují, jestli „pohřeb“ nebo „svatbu“, vás napadají různé věci. Včetně toho, že na kreativní demenci nejsou běžná měřítka a že z těchto postupů se v POST době snadno dělá záměr. Ovšem humoristé se odvážou už před finále, když vyvrcholení přírodní katastrofy v podobě potopy ukončí porodem nadivoko. Jakmile se vynoří malý Lojzíček s nebelovským knírkem, je vymalováno a vy víte, že následující stránky musíte brát s rezervou. Tohle že by mohlo narušit kultovní status komiksu?

O PŘÍBĚHU (ALE VŮBEC NE)
Odjakživa nemám rád vlaky a železnici. No, možná že vlaky mi nevadí a koleje taky ne, ale ta organizace, ta mi pije krev. To je jako s vírou a církví. Nebo děvkou a bordelem. Princip dobrý, systém špatný.

„Možná za to maličko můžou ty špatné značky. Snaží se to přemalovat, ale Malíř říká, že pod těmi českými pořád vyrážejí staré německé. Jak říkám: všechno to je historie, a ta přemalovat nejde.“ Jenže pod těmi českými vyrážejí znovu ty české, takže jestli jeden z recenzentů nadhazoval v souvislosti s Nebelem Hřebejka, bylo to sice nadsazené, ale taky jen o hřebík vedle. Alois Nebel slouží jen jako blouznivá loutka, přes kterou proudí dějinné obrazy, Němého rovina je Nebelova berle, která ospravedlňuje jeho vrávoravost. Historické reminiscence sice mají dokládat hrůznost druhé světové války v Sudetech, ale jsou jen obecně známými ilustracemi, nad kterými zdvihnete při nejlepší vůli obočí, ale určitě ne svědomí. Historická rovina neprovokuje, nedráždí ani nenutí k pohybu emoce, je jako pohlednice z obrázkového pekla, na kterou se podepíšete na houbařském odpočívadle mezi Albrechticemi a Krnovem. Celkově to vypadá dobře, pojímáte minulost i současnost, dokládáte, jak jsou propojené a jak lidské osudy trpí kauzalitou, jak je nemožné dostat se ven z bludného kruhu minulých tragédií. Velké a malé dějiny, největší téma. Jenže tady je nástin velkých dějin a mátožné plahočení těch malých.

Milníky českého dějepisu zůstávají v oblíbené „nezávadné“ rovině, připomenou se zásadní momenty, ale nevyžaduje se aktivní účast, stačí je překrýt černým flórem a tvářit se ušlechtile a vědoucně. Takové je i „historické vyobrazení“ válečných Sudet: ano, to bylo opravdu hrozné. A druhá myšlenka už kvaltuje: raději na to ani nemyslet, máme štěstí, v jaké žijeme době. Jenže my nemáme štěstí, tahle doba si nezadá a míra evropského míru a zdání svobody je jen převlečený náhubek. Nebel tak volí ušlechtilé téma, které používá jako fetiš, nejde do hloubky, nemá potřebu jitřit staré rány. Chce jen ukázat na fotku mrtvého dědečka a věnovat mu letmou vzpomínku, kterou zakousne uvědomění si velkých dějin a nemožnosti proti čemukoliv bojovat. Oslava fatalismu? To zase ne, to by bylo aspoň něco.

Takže o čem to je? Kdo je Alois Nebel? Odráží faktický zájem obecného vědomí o věci minulé? O historii, která se zjevuje jen jako mlhavé, oblbující flashbacky? Nebel je jako částečně lobotomizovaný skrojek člověka, jehož velké životní finále (svatba) z něj dělá něco na způsob železničářského Forresta G. Takže jaká je naděje? Že film bude úplně jinde, už jen proto, že musí vybudovat dramatický oblouk a dodělat dějovou lemru, vyřezat kontury a vyostřit konflikty. Tím samozřejmě jít proti duchu předlohy, protože ta je do značné míry „lyrická“. Ano, vyčítat Nebelovi absenci hlubšího ponoru je scestné, ale pochybuju, že by měl „první komiksový román“ ambici být zádumčivou stínohrou hřebejkovsky poutavého povrchu.

JESENÍK CITY A UNDERWORLD NA NÁDRAŽÍ (ALUZE A METAKRESBA)
Napřed se objevil Bílý potok. A potom komentáře poukazující na vizuální souvislosti s komiksovou sérií Franka Millera Sin City. Je to černobílé, pracuje s náznaky, se střídáním pozitivu a negativu – to musí být Miller! Dobře, obhajovat Švejdíka v téhle kauze musí být šichta, protože některé důkazy jsou velmi průkazné. Nahý a čerstvě osprchovaný Němý vypadá k nerozeznání od Toho žlutého parchanta, panely s přikládáním elektrod zase upomínají na popravu Marva v Millerově Drsné sbohem. Rvačka hipíka Jima s ruským oficírem je už čistá kopírka 1:1 originálu bitky z Dámy, pro kterou se zabíjí, včetně totožného rozmístění postav.

Můžeme si podobným srovnáváním honit triko ještě dlouho, nebo můžeme prostě přiznat, že Švejdíkova kresba je funkční, málokdy odbytá a lacině působící a naopak velmi často efektní. Švejdík není v kresbě tak pečlivý jako Miller, což je nejvíce zřetelné v detailech obličeje. Rty, vrásky, vousy, s tím vším si dává americká komiksová legenda rozhodně více práce. Švejdíkovi stačí naznačit – když kreslí tank, znamená to pro něj především velký kanón, čelo lokomotivy jsou v jeho výtvarné mysli reflektory a nárazníky. Čím méně propracovaná je kresba v jednotlivých panelech, tím vynalézavější je jejich uspořádání a záběrování. Máme tu panoramatické panely, celostránkové kresby, odjezdy pomyslné kamery z detailu obličeje až k totálnímu nadhledu, časosběrné záběry… Mezi mé nejoblíbenější pak patří zpodobnění cesty Nebela do Prahy. Patnáct panelů, zdánlivě nachlup stejných. Na všech je hlavní postava znázorněna identicky z profilu a mění se pouze pravá část panelu tak, jak se mění krajina za oknem vlakového kupé. A podobných vizuálních vychytávek je v trilogii spousta včetně originálního přechodu z jednoho prostředí do druhého (ano, růže prolínající se jako červená nit celým příběhem). Vyloženě nepovedené kresby, užívající lacinou symboliku, jsou vždy spojeny se sexem, což by možná stálo za nějakou studii. Ať už se jedná o scénu soulože doplněnou o záběr lokomotivy vjíždějící do tunelu nebo o vizi vlakové soupravy vyjíždějící zpod ženských ňader. Erotiku a sex dokáže Miller přece jen prodat lépe, jinak se ale tohle Sin City z Jeseníku povedlo, kopírka nekopírka.

Pocit opětovného smáčení se ve stejné řece nevyvolává jen Švejdíkova kresba, i ta Rudišova písnička je odněkud známá. Příběh Němého cesty za pomstou dává vzpomenout na Millerovo Drsné sbohem aneb Když už jsme se v Sin City ocitli, ještě tu chvíli pobudem. Stejně jako Marv, má i Němý jasně vytýčený jeden cíl – pomstít smrt milované osoby. Nemluvě o tom, že jde o dva z jednoho těsta, agresory, kteří mají problémy se zákonem a policií.

Subjektivně nejlepší díl celé trilogie, Hlavní nádraží, je pak postavený na nápadu, který ve svých dílech opakovaně používá britský spisovatel a komiksový scenárista Neil Gaiman. Vedle našeho světa existuje ještě alternativní svět, jakési bizarně pokroucené dvojče šedivé reality, ve které trávíme své životy. A autor se s úsměvem Mefistofela ptá, jestli tam na druhé straně není tráva zelenější. Hvězdný prach, Koralína a samozřejmě Nikdykde, urban fantasy, která se Nebelově cestě na hlavní nádraží podobá nejvíce. V ní průměrný londýnský úředníček pomůže zraněné bezdomovkyni, což způsobí, že se stane pro obyvatele města neviditelným (kterým byl v přeneseném významu od začátku) a ocitne se v Podlondýně.

Gaiman, stejně jako Rudiš, popisuje odvrácenou stranu velkoměsta a současně mu dává mýtické rozměry tím, jak oprašuje jeho historii. Oba přitom vzrušuje myšlenka, že místa, která důvěrně známe, jsme vlastně nikdy pořádně nepoznali. Podlondýn je místem plným zrušených zastávek metra a zapomenutých kostelů, Hlavák zase podle Rudiše stojí na rozlehlém pohřebišti. Přes den ho obývají „neviditelní“ houmelesáci, v noci pak duchové těch, kteří zemřeli na železnici. V obou příbězích také hraje důležitou roli hrdinův průvodce a rádce. V Hlavním nádraží jím je bezdomovec Olda – a právě bezdomovci jsou v Nikdykde (a potažmo ve skvělém Straczynskiho urban hororu Krajina půlnočních stínů, kde hrdina bloudí v Mezisvětí) jediným komunikačním pojítkem mezi „jejich“ a „naším“ světem. V Rudišově příběhu však – na rozdíl od toho Gaimanova i Straczynskiho a v souladu s lyrickým, nedějovým laděním druhého dílu – chybí motiv cesty, kterou musí hrdina ujít, aby se vrátil. Alois Nebel nepodstupuje žádnou závěrečnou zkoušku, nemusí bojovat o znovuzískání duše a vlastní identity. A tak jen zevluje mezi čekárnou, veřejnými záchodky a nádražní restaurací. K návratu do našeho světa mu stačí sednout na metro, přestože ho Olda varuje, že „ještě nikdo se nevrátil“ – což je mimochodem replika právě z Nikdykde, ale budu to přičítat náhodě.

Náhodných reminiscencí je v celé trilogii více, Millerem ani Gaimanem to nekončí. Vložení fejetonu z Neviditelného psa či úryvků z odborné literatury připomíná rešeršní postupy Alana Moorea tak, jak je známe z jeho booků Watchmen nebo Z pekla. A písňové texty vkládal k obrázkům s bublinami už James Barr ve Vráně. Řeč ale nevedeme o tom, jestli se Rudiš se Švejdíkem volně inspirovali/půjčili si/kradli. Podstatné je jedno – mají dobrý vkus!

„NE, NEMÁM RÁD ROTOSKOP.“ (ARI FOLMAN)
Tomáš Luňák studoval animovaný film a kromě (ceněných) krátkých filmů je v jeho diskografii několik videoklipů. Zajímavá sbírka od Ivy Frühlingové a Věry Bílé přes Priessnitz (aha!) až po dnes už zapomenutou (a výbornou) kapelu Here. Ale zkuste se podívat na klip Okolo od indierockových OTK a potom si dejte I’m (Not Really) Optimistic The Ecstasy Of Saint Theresa. Zatímco první je postavený na kameře otáčející se kolem své osy a „přestavované“ krajině obýváku, ve druhém kamera stojí, za to projektovaná autíčka se míhají po zdech v nekonečné orbitále. Tomu se říká rotační obsese, dětská psychologie mluví o víře v to, že když se roztočí dítě, roztočí se s ním celý svět. A s tím se dá jedině souhlasit.

Práva na rotoskopického Nebela už před časem koupila německá společnost The Match Factory, která distribuuje filmy hvězdného Toma Tykwera nebo Akiho Kaurismäkiho, taky se jí podařilo ulovit film Strýček Búnmí Aphičatponga Vírasetchakuna, který loni dostal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, ale hlídá i „evropská“ zákoutí, takže v jejím portfoliu jsou artové kapacity typu Fatih Akin, Ari Folman nebo Jasmila Žbanić. Alois Nebel: „Love, trains, insanity and history all descend upon a railway dispatcher deep in the heart of Central Europe.“ Propaganda nezná slabá slova.

Rotoskopie je animační metoda, kdy tým animátorů pomocí speciálního softwaru překresluje v reálu natočené scény s živými herci. Odlišuje se tak od tzv. performance capture, která modeluje výsledný obraz na základě čidel nasazených na herce, aby dosáhla maximální realističnosti (viz Polární expres, Beowulf, Avatar). Rotoskopie takovou míru realističnosti odmítá, mezi hercem a výsledným obrazem je vždy animátor, výsledek je do jisté míry interpretací. Není náhodou, že filmy natočené digitální rotoskopií se často tematicky zaměřují na postihování hranic snu a skutečnosti, ohledávají povahu reality. Waking Life Richarda Linklatera je považovaný za „animovaný filosofický traktát“. Linklater pochopil možnosti metody a zdařile simuluje smyslovou přelétavost a nestálost vizuálního vjemu. Ve svém dalším filmu Scanner Darkly (podle paranoidní sci-fi povídky P.K. Dicka), v souladu s tématem, dosahuje zvláštní tekutosti reálného světa. Scanner Darkly je zároveň jedním z filmů, které jsou uváděny v souvislosti s Nebelem. Stejně jako Sin City a Valčík s Bašírem, které však s rotoskopií nemají nic společného. Propaganda nezná přesná slova.

Hudební souvislosti podruhé? Co takhle barvitě vyjeté video Beatles ke skladbě Lucy in the Sky with Diamonds? V půlce osmdesátých let se do rotoskopické animace zamilovali norští kožení seladoni a-ha, kteří ji aplikovali hned ve třech klipech, z nichž zdaleka nejúspěšnější a nejúčelnější byl tahoun světových hitparád Take on Me. Ten dokonce použil kreslený komiks jako bránu do jiného světa a na malé ploše stihl naznačit „milostný příběh“.

FILM – JAKÝ BUDE?
Co nejlepšího se může filmu Alois Nebel přihodit? Že z něj bude české Sin City – Město hříchu. A co nejhoršího se může debutu klipového a reklamního režiséra Tomáše Luňáka stát? Vlastně totéž. Zmíněný film lze označit za matku komiksových adaptací a něčím podobným by se mohl stát i Alois Nebel. Dvojice režisérů Rodriguez-Miller přenesla před šesti lety do filmové podoby vše, co činí sérii Sin City tak výjimečnou. Coby storyboardy jim sloužily přímo jednotlivé panely původního komiksu. Stejně tak zásahů do původního textu bylo minimum a v tom je největší problém téhle adaptace. Zachovat vnitřní monology a komentáře postav znamenalo chytit se do pasti. To, co je ukázáno na plátně, je doplněno – vysvětleno ve zvukové stopě, čímž často dochází ke komickému zdvojování informací. A kdo četl Aloise Nebela, ten ví, že kouzlo trilogie stojí na vyprávění a úvahách hlavního hrdiny. Nezbývá než věřit, že železničářových monologů užije režisér s mírou tak, aby nebyly jako v Sin City otravně dlouhé. Ono vůbec využívat ve filmu hlas vypravěče a průvodce dějem je klišé z rodu gargantuovských (pokud to není „nespolehlivý vypravěč“, to je pak jiná zábava – viz Klub rváčů nebo Obvyklí podezřelí). Většinou se tak jen více poukáže na literárnost předlohy a neschopnost či pohodlnost adaptátorů najít adekvátní audio/vizuální náhradu.

Pokud by režisér přistoupil na vnitřní monolog, měl by jen omezeně krátkou dobu na to, aby se vyhnul rychlé myšlence diváka na Krobotův hlas, který je spjatý s rolí Otce v Příbězích obyčejného šílenství, což by působilo dost rušivě. Ale při převodu na plátno se Luňák musel poprat s něčím mnohem závažnějším, než je (nevy)užití Nebelových monologů. Mám na mysli to, jak je komiksová předloha vlastně dějově chudá. Co se stane v prvním dílu? Nebela zavřou do blázince, tam se potká s Němým, pro Němého přijede policie. Druhý díl už je čistě o lyrice a atmosféře, a tak všechen temporytmus dohání hektický třetí díl s paralelní montáží a záchranou v poslední chvíli, což Švejdík asi odkoukal od průkopníka hollywoodského filmu Davida W. Griffithe.

Synopse, stejně jako teaser k filmu naznačují, že ústřední příběhová linie se bude točit kolem Němého cesty za pomstou. Skutečně, z minutové upoutávky to skoro vypadá, že hlavní postavou filmu nebude Nebel, ale právě Němý. Navíc teaser, snad záměrně, klame, když se snaží film prodat coby napínavý thriller se střelnými zbraněmi a honičkou v lese. (Ale co když neklame? Co když půjde lyrická rovina do pozadí a Priessnitz nebudou mít možnost zpívat „řeka je, divoká a chladná“? Dokážete si představit „atmosférický“ animovaný film, u něhož si říkáte: ta kamera, ta maluje...? Přebije nutnost dramatického oblouku a napětí to, co je pro komiks nejtypičtější, totiž národopisnou lyriku?)

Otázky vyvstávají i v souvislosti s hereckým obsazením. Nemůžu si pomoct, ale Miroslav Krobot nerovná se Alois Nebel. Na to je držitel Českého lva přece jen poněkud chladný intelektuál, nemluvě o tom, že svou filmovou kariéru postavil na rolích uzavřených, v dialogu úsečných mužů, a tady má s prominutím žvanit a po většinu filmového času se tvářit jako bodré jelito. Jenže kde vzít Nebela a nekrást… V ideálním světě by ideálním představitelem komiksového nádražáka byl klon Oldřicha Vlacha a Vladimíra Morávka. Naopak Leoš Noha to coby představitel fízla a šmelináře Wachka nebude mít lehké, protože většina národa jej má zafixovaného coby šišlajícího Ádu z Okresního přeboru. Možná ale díky tomu zkultovní Wachkova hláška „Sere pes“. Marie Ludvíková je, zdá se, jako hajzlbába Květa typově přesná a perfektní práci odvedl casting v případě Karla Rodena, který si zahrál Němého. Poté, co jsem kvůli srozumitelnosti Rodenova mluveného projevu musel u českého(!) filmu Habermannův mlýn zapnout české titulky, oceňuji, že bude protentokrát mlčet a nechá působit jen sílu své osobnosti.

Další otázkou je, co budou typoví herci hrát. Komiksové postavy v Nebelovi se nemůžou pyšnit tím, čemu se říká psychologie. Jistě, komiks používá trochu odlišné prostředky a systém stripů může daleko lépe a rychleji pracovat s karikaturou než třeba literární text. Nicméně kde nic není, ani Němý nebere. Jemu by domnělá jednorozměrnost neškodila, neboť příběhem prochází jako tajuplné a mstivé fatum, které je s postupně odkrývanou motivací nasvěcováno z více úhlů. Všechny postavy budou výraznější než Nebel a nejvděčnější budou záporné figury obou Wachků, už jen proto, že šmelina na polských hranicích má genetický základ, stejně jako jsou obecně platné zrádcovské charaktery. Ostré rysy mají i postavy Oldy a Šokina, které budou naopak svádět k vizuálním i povahovým stereotypům: Šokin coby noblesní, prvorepublikový pingl uprostřed divočiny a Olda jako protřelý nádražní houmeles. Špičkou nádražního ledovce je paní Květa, dáma v nejlepších letech, záchodková bohyně, kterou Alois stihne jakýmsi záhadným způsobem oplodnit mezi guláškem a holením (nádražní ritus). To bude vděčná role, i když její kreace v závěrečné části trilogie, kdy v pokročilé graviditě klopýtá hustým jesenickým polesím, je (téměř) z roviny parodie.

KOMIKS V ČESKÉM FILMU (TEDA DIVADLE)
Nic tak neilustruje „oblíbenost“ a „popularitu“ komiksu u nás jako právě jeho využití ve filmu. Z hlediska délky a tradice české kinematografie se hodí matematické úsloví nula od nuly pojde. Každý správný Čech (kromě Landy) si vzpomene na Rychlé šípy, které původně vznikaly jako komiksová série, stejně jako je valná většina národa infikovaná Fifinkou a jejími kamarády ze Čtyřlístku. Ale co dále? Často se má za to, že filmy dvojice Macourek-Vorlíček Kdo chce zabít Jessii a Čtyři vraždy stačí, drahoušku, vycházejí z komiksových předloh, ale Kája Saudek vytvořil „pouze“ fiktivní komiksové scény pro film, žádná předloha nebyla.

Daleko větší ozvěnu má komiks na divadle. Čtyřlístek jistě, Rychlé šípy samozřejmě, národní bohatství. Velmi oblíbené je představení Svět podle Fagi v podání Divadla DNO, k němuž složil hudbu a dokonce tam hrává Martin Kyšperský z kapely Květy. Originální tandem Baban Džian a Vojtěch Mašek poskytl divadlu nejen svůj Monstrkabaret Freda Brunolda, ale i zdánlivě neadaptovatelný kus Pandemonium. Navíc z jejich krátkých minimalistických stripů vychází „stolní hra o jednom dějství“ Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát! Pokud budeme pokračovat tímto svérázným směrem, narazíme ještě na Sigismunda de Chalse, který si v rámci komiksové performance pohrál se svými předlohami v kuse nazvaném Varlen der Grosse.

Svého divadelního zpracování se už po druhém díle dočkal i Alois Nebel, a to v ústeckém Činoherním studiu, když Rudiš-Švejdík se podíleli na dramatizaci a hudbu složil Petr Kružík s Priessnitz (stejně jako pro film). Hlavní roli Nebela obsadil Leoš Noha, který ve filmovém zpracování ztvární zápornou postavu mladého Wachka. „Hlavní tíha inscenace spočívá na Leoši Nohovi, který svou osamělou ostýchavostí a dobráckým úsměvem jako by přímo vystoupil ze stránek knižního komiksu.“ Au. „Ba co víc, Noha dodal Nebelovi dětskou zranitelnost člověka, který vnímá lidi kolem sebe jen jako projekci své otevřené duše.“ Jáááu! „Jeho Alois má přitom charisma pábitele, stačí, aby se usadil na židli a začal tichým hlasem vyprávět, a před očima diváků se zhmotňují neuvěřitelné příběhy, groteskní i smutné jako život sám.“ Bolí to, jenže co my víme, co je život sám?

NADĚJNÉ PŘEHLÍDKY
„Slovo Nebel znamená Mlha, ale lze jej číst také obráceně – jako Leben, tedy Život. A o životě, který se nám občas ztrácí v mlze, je i tohle železniční blues,“ vystihuje Jaroslav Rudiš. Těžko odhadovat, co na film řekne mezinárodní porota filmového festivalu v Benátkách v čele s Darrenem Aronofskym, ale za mimořádný úspěch je považovaný už fakt, že se dostal do hlavní soutěže.

Když před půl rokem hráli Priessnitz v olomouckém Jazz Tibet Clubu a na pozadí se promítaly působivé obrazové smyčky z chystaného filmu, říkal jsem si: Jestli se jim to povede, tak… Do premiéry teď zbývá už jen pár dnů a já si pro změnu říkám: Povede se to! Musí! Jinak sere pes.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #17> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Úsměv (Harleen)

3DDI3 08.09.2020

Šejić si přímo libuje v sexuálním pnutí, významech snů a ženských pochybnostech.

Smrt a muzika (Fatale: Modlitba za déšť)

3DDI3 29.08.2020

Z lesa se vypotácí nahá kráska celá od krve. Krachující frontman grungeové kapely, který s uloupeným balíkem peněz ujíždí z banky, udělá chybu a zastaví, chce jí pomoci.

Smrťák smrťoucí (Zelená krev 2)

3DDI3 23.08.2020

Sedm samurajů a Sedm statečných jsou příkladem, že to funguje ve filmu, Zelená krev ukazuje, že to jde i v komiksu… Pardon mangám.

Bratříčku, kde jsi? (Sandman: Krátké životy)

3DDI3 02.08.2020

Bratři Sen a Zkáza se nikdy neměli moc v lásce, jeden vytváří, druhý ničí. Protipóly, které se ovšem musely respektovat, si postupně vymění role.

Láska/Smrt (Thanos vítězí)

3DDI3 25.07.2020

Posledního dílu se chopila vycházející scenáristická hvězda Donny Cates, kterému právě obrovský úspěch Thanose rozkopl dveře nakladatelství Marvel dokořán.

Hilda a král hory ukazují nesmyslnost budovaných zdí

Martin Šinkovský 05.07.2020

Letos je to deset let, co Luke Pearson dal světu postavu Hildy. Její sláva začala záhy strmě růst a ke komiksům přibyly beletrizované příběhy i animovaný seriál produkovaný Netflixem.

Dcery člověka Ježíše (Temná věž: Pistolník 2: Sestřičky z Elurie)

3DDI3 20.06.2020

Původní povídka Sestřičky z Elurie patřila v rámci sbírky Stephena Kinga Všechno je definitivní k těm nejlepším a též nejoblíbenějším.

Corrumpere (Gotham Central: Corrigan)

3DDI3 24.05.2020

Netradiční povídky z policejního prostředí se více než kdy jindy soustředí na korupci ve vlastních řadách. Superhrdinové už nehrají druhé, ale třetí housle.

Boj! (Wonder Woman: Válka)

3DDI3 16.05.2020

Olympští bohové, vesmírný motorkář nebo Diem zbouchnutá mamina (s dítětem) patří k nejzajímavějším postavám DC série New 52.

Návrat domů (Punisher MAX 3: Frank)

3DDI3 28.04.2020

Mýtus o Punisherovi dostává těžkou ránu. Vyprávění na něj vždy nahlíželo jako na oběť masakru, ale Aaron z něj dělá spoluviníka.