Články / Recenze

Koncertního fotografa nemá nikdo rád (Fotografie, které hrají)

Koncertního fotografa nemá nikdo rád (Fotografie, které hrají)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Recenze | 23.03.2019

Zvláštní disciplína, tahle hudební fotografie. Obrazový doprovod je nedílnou součástí všech těch reportů z koncertů nebo tematických článků, které čteme. Je technicky nesnadná, nevděčná, mezi fotografickými žánry je spíše Popelkou, jíž se, alespoň u nás (ve světě se výběrů koncertních fotografů či fotopublikací mapujích konkrétní kapelu či styl najde přehršel), vlastně nikdo pořádně – tedy teoreticky – nevěnoval. Částečnou saturací může být publikace Fotografie, které hrají, jíž pro nakladatelství Galén sestavil hudební publicista Ondřej Bezr.

Bezr zvolil jednoduchou metodologii: Oslovil dvacítku domácích fotografů, u nichž je focení hudby a hudebníků nedílnou součástí jejich portfolia. Každého z nich nechal zodpovědět krátký dotazník a vybrat deset fotografií, které jsou podle nich reprezentativní. Jednoduché, prosté a v podstatě funkční. V podstatě? Ne všechny v knížce použité fotografie skutečně „hrají“. Například ty Ondřeje Pýchy jsou portréty muzikantů – byť výbornými –, z nichž onu nezbytnou hudební esenci při nejlepší vůli necítím. À propos, jak se do Pýchova výběru dostala snowboardistka Eva Samková? Snad proto, že má u nohou kytarový aparát? Tady měl možná Bezr zvednout editorský prst.

Výběr je vyvážený generačně – všichni fotografové jsou dosud aktivní, knížka tak do jisté míry odráží stav scény. Obsahově je důraz kladen na rock, jazz, blues a world music, tedy editorův hlavní obor zájmu, schází metal i hip hop (tím se aktivně zabývá např. Adam Pernikář). Postrádám větší faktografické ukotvení: jméno interpreta je na místě, dost by pomohl rok a místo pořízení snímků.

Fotografie, které hrají jsou v domácím prostředí jednou z těch publikací, které mohou prorážet nové cesty a objevovat skrytá teritoria. Vždyť samotná snaha zachytit z principu nezastavitelné médium, jako je hudba, a to jediným snímkem, je hodno hlubšího zkoumání (i teoretického). K pozorování způsobu, jak se s tímto popasovat, poskytuje Bezrova knížka vydatnou porci zdrojů.

Info

ed. Ondřej Bezr – Fotografie, které hrají (Galén, 2018)
web nakladatelství

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

redakce 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.