Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 31.01.2020
Rok se s rokem sešel a návštěvník CTM má znovu možnost poznat limity svého smrtelného těla na týdenním festivalu experimentální hudby v nočním režimu a přednášek a výstav v tom denním. Kontrast mezi zamyšlením a zároveň užívání si života je poznat i z letošního tématu "liminal", což je termín označující hraniční nebo přechodové stavy proměny a nestability. "We are living on a rave but who is the raver?" CTM si drží svůj dlouhodobý koncept chaosu.
Snaha o exkluzivitu se projevila zavedením poplatku za press pass a praktickým zrušením guestlistů, návštěvníků je však habaděj a v hodinové frontě do Berghainu mám možnost hodinu poslouchat hlouček Američanů, diskuze pokračují i uvnitř. Na to, že je pracovní den, je tady lidí jako na víkendové pártošce, bez ohledu na to, jestli zrovna znějí drony nebo konceptuální divnosti. Hudební dramaturgie v týdnu je spíše netaneční, i když na úterním závěrečném koncertu brazilských Rakta se dělá kotel navzdory tomu, že jejich set je víc noise než punk. Ve středu vidím zatím nejlepší set festivalu Xin, a bedýnky, na kterých sedím, mi masírují tělo basy jako rezonující skříň. Fyzický zážitek. Taky je to jedno z mála míst, kde má člověk kolem sebe aspoň metr krát metr životního prostoru.
Přednášky a panely jsou nejpřímočařejším způsobem, jak odprezentovat téma festivalu, a v duchu propojení s otcem CTMka, akcí Transmediale, v tom vždy hrají významnou roli i technologie. Letos se skloňuje tělo jako stroj, symbióza přirozenosti a technologií, přerod a udržitelnost obecně. Helena Nikonole, James Ginzburg, Marija Bozinovska Jones, Ricardo Saavedra nebo Wesley Goatley diskutují o významu pojmu umělá inteligence a způsobech, jakým se učí stroje. Jejich slovník je složitý, jako bych poslouchala profesora z Harvardu kombinovaného s AI. Tenhle problém mají i doprovodné texty festivalu, které jsou často prostým výčtem úspěchů konkrétního umělce, ale je problém se z nich dozvědět něco o tom, s jakou hudbou vlastně vystoupí.
Komfortní zóna pořád nikde, CTM je jako výzva, zamyšlení nad tím, jak se v době nestálosti udržet pohromadě a co to vlastně znamená. Jsme tady, uvědomujeme si sebe sama a potřebu angažovat se. Hned dvakrát je na festivalu prezentována inscenace Hercules of Lubumbashi, politické multimediální oratorium švýcarského skladatele Elia Redingera a konžského choreografa Dorinea Mokhy, které vypráví o poměrech v dolech v Kongu a nastoluje otázku, jestli se vůbec o tamní lidi někdo zajímá. Soudě dle aplauzu jich není málo, množství detailů však uniká v nesynchronních titulcích doprovázejících celé představení.
K všudypřítomné reflexi v době chaosu nabízí centrum Kunsthaus Bethanien mimo jiné workshop Meditace a dechová cvičení, klid je však pouze dočasný. Poselství CTM je jasné, ale jeho předání naráží na fakt, že není jasné, jestli je určené "elitě", která si uvědomuje svoji zodpovědnost, nebo masám, které si chtějí odškrtnout, že byly kalit v Berghainu. O podněty však nouze není.
CTM Festival 2020
24. 1. - 2. 2. 2020, Berlin
foto © Udo Siegfriedt
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.