Články / Reporty

Korzo #5: Zrádci a emoce

Korzo #5: Zrádci a emoce

Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.07.2019

Vydržet po šesti dnech strávených více či méně v kině dvouapůlhodinovou projekci soudního thrilleru, notabene od desáté ranní, může znamenat jen jedno – je to dobrý film. Il traditore (na festivalu uváděn jako První zrádce) je dobrý film. Kamil Fila říká, že jde o labutí píseň gangsterek, já tedy doufám, že ne, ale jinak je v jeho rychlé video recenzi* všechno, co o tomhle filmu potřebujete vědět. Je zbytečné cokoli dodávat, snad jen sdílet jeho doporučení. První zrádce za vidění rozhodně stojí.

Co si budeme povídat, morálka po těch šesti dnech trochu upadá a ve výběru filmů hraje čím dál větší roli pohodlnost kina. V tomhle ohledu je třeba smeknout před personálem místního Republica Coffee, protože blahodárné účinky jejich cold brew mi zachránily hned několik snímků. „Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu na projekci Herzova Spalovače mrtvol. To vás čeká zážitek, odpovídám, jenže sotva za pár minut slyším odvedle pravidelné oddechování. Ano, záhy usnula a probrala se až ve chvíli, kdy Karel Kopfrkingl začal hřímat na pohřbu své milované: „Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel. Ale musíme přinášet oběti, nic není v životě lidském jisté, jenom smrt.“ Nově restaurovaná verze je famózní, dobře že se zrovna tenhle film vrací do kin. Navíc když se v této době u některých zavedených hlášek ozývají nebezpečně aktuální, poplašné zvonky.

Hudebních dokumentů je letos ve Varech víc než dost, o filmu Mystify Michael Hutchence už byla řeč několikrát, dneska má premiéru snímek Olgy Sommerové o Jiřím Suchém. „Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říká v něm legenda ze Semaforu, tak nějak se občas přistihuju při tom, že uvažuju podobným způsobem. Všechno se stihnout nedá. Projekce Amazing Grace o natáčení stejnojmenného alba Arethy Franklin v roce 1972 třeba vůbec, je beznadějně vyprodaná, takže zítra ráno si půjdu po letech stoupnout před kino do fronty, to jsem zvědav. Snad to dopadne lépe než včera večer. Vytáhl jsem kamarádky na projekci filmu A Dog Called Money, dokumentu, který mapuje natáčení a vznik alba The Hope Six Demolition Project. Silný zážitek, ani se po projekci moc nechtěly bavit. Inu, nevím. Stáří? Pokročilý cynismus? Pavel Klusák při úvodu vypíchl scénu, ve které Harvey zmiňuje, že jí přijde nepříliš vhodné šlapat v drahých kožených sandálech po rozpadlém domově nějaké rodiny. Asi má pravdu. Nemohu se zbavit dojmu, že podobně působí celý film. Nepříliš vhodně.

Dotažený koncept a obrazově famózní – režisér Seamus Murphy je věhlasný fotograf a na filmu je to poznat. Jenže mi přišlo, že to nejzajímavější v dokumentu se odehrává ve studiu, které bylo postaveno jako umělecká instalace v londýnském Somerset House. Studio bylo obehnáno jednostranně průhledným sklem a pořádaly se na něj prohlídky. Tam je jistá chemie, zajímavá atmosféra a vlastně i humor. Ale když Harvey cestuje po Afghanistánu, Kosovu nebo chudinském předměstí Anacostia ve Washingtonu, s vnímavým výrazem se snaží vcítit do problémů místních lidí a zpovídá je, tak to celé působí voyersky. Alespoň na mě. A to je mi líto, protože zrovna PJ Harvey mám moc rád.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

foto © Film Servis Festival Karlovy Vary

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.