Korzo #6: Kostel a ovace

„Když vás bude zabírat kamera, tak neuhýbejte a zkuste si to užít. Nemusí se to už nikdy opakovat.“ Jedna z poznámek reverenda Jamese Clevelanda k obecenstvu v kostele New Temple Baptist Mission, které sleduje nahrávání alba a filmu Arethy Franklin Amazing Grace, jako by směřovala i na publikum karlovarského festivalu. Právě s Amazing Grace končí celá moje letošní mise, lepší závěrečný film si lze jen stěží představit. Sledovat fantastickou atmosféru dvou výjimečných koncertů z ledna 1972 je téměř očistný, nabíjející zážitek, nejen díky skvělé hudbě, ale zejména pro nadšení, často až vytržení zúčastněných. Úžasné jsou například úseky s titulní skladbou nebo závěrečnou Never Grow Old, Arethu Franklin doprovází její tradiční koncertní kapela, ale i třicetičlenný sbor Southern California Community Choir. Snímek natočil známý režisér Sydney Pollack, kterého na plátně hned několikrát spatříme, stavil se také Mick Jagger a Charlie Watts z Rolling Stones. Díky nespecifikovaným technickým problémům bylo Amazing Grace nakonec dokončeno až loni. Haleluja.

Dokumenty vůbec ovládly celý ročník, alespoň v mých očích. Divácké hodnocení stále vede povedený snímek Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman, hned v závěsu za ním je nový dokument Rona Howarda věnovaný slavnému opernímu zpěvákovi Lucianu Pavarottimu. Jenže pozor, do hry razantně vstupuje ještě další domácí legenda – film Jiří Suchý – Lehce se s životem prát natočila další známá režisérka Olga Sommerová a včerejší světová premiéra v karlovarském divadle byla jedním slovem dojemná. Publikum tleskalo několikrát už při projekci, ale závěrečné, snad čtvrthodinové ovace ve stoje znejistěly i tak ostříleného veterána, jakým je Jiří Suchý. Vždyť divadlo Semafor, se kterým jsou jeho život a dílo nerozlučně spjaty, v letošním roce oslavuje těžko uvěřitelných šedesát let od svého založení. Na tak dlouhou kariéru pouhých sto čtyři minut samozřejmě nestačí, ale Sommerová svůj úkol představit jednu z největších postav domácí hudební scény zvládla naprosto bravurně. Pozornost kamery věnuje nejen dílu Suchého, ale i jeho soukromému životu. Protagonista navíc přes svůj pokročilý věk (1. října mu bude 88 let) oplývá skutečně záviděníhodnou mírou energie a životního elánu, která skrze filmové plátno musí oslovit snad každého.

Zážitkem zcela odlišného druhu je koprodukční drama Monos. Vypráví příběh skupinky dětských vojáků podléhajících jakési tajuplné Organizaci, která kdesi v amazonské džungli střeží vězenkyni Saru Watson. I tady hraje velkou roli hudba. Má ji na svědomí známá britská hudebnice Mica Levi, známá jako Micachu, která před několika málo lety získala za soundtrack ke snímku Jackie Oskara. Její nervní doprovod plný hutných klávesových ploch a ambientních ruchů činí z poměrně jednoduchého příběhu podnětný zážitek. Monos si svou premiéru odbyl na festivalu v Sundance, kde získal Zvláštní cenu poroty, a s úspěchem byl promítán na několika dalších přehlídkách. Podivuhodný příběh z Latinské Ameriky rezonuje ještě dlouho po promítání. Nedozvíme se nic určitého, ale střet dětské čistoty a nezralosti se striktními pravidly tajuplné vojenské Organizace je nadmíru poutavý. Z takového úhlu jsme guerillovou válku ještě neviděli.

Poslední procházka kolem Thermalu, u které mi hlavou běží gospely. Pak už jen tradiční nákup oplatek a ujištění se, že hrnky opravdu už nemají. Další ročník filmového festivalu v Karlových Varech je za mnou. Zítra čekejte tradiční resumé a pak už se budeme zase na nějakou dobu věnovat festivalům hudebním. Díky za pozornost.