Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky. Naposledy dejchám kopce, šněruju serpentiny a peru se s navigací. Festival Dobršská brána se v letošním šestém ročníku potýkal nejen s nepříznivým počasím, ale i s objížďkami. Tohle magické místo naštěstí disponuje speciální mocí, která dokáže vsáknout všechny nepříznivé okolní vlivy a přetavit je v páru vzlínající za zvuků trubky ze zelených lesů.

V pátek přijíždíme brzy, stanový plácek mezi pastvinami je ještě prázdný. Jen na dece kousek od dřevěného přístřešku se válí jeden začtený návštěvník. Je dusno a na okolní kopce dopadají těžké odpolední paprsky unaveného slunce. Sbíháme dolů na náves. Májku, která tady tradičně stávala, nacházím ležet pokácenou za kravínem. Trhám si alespoň pár pentlí na památku. I ve středu vesnice je nezvyklý klid, jako by se snad ani žádný festival nechystal. Na zápraží hospody, jíž jsme dnešními prvními hosty, se líně válí pes. Dobře si ho pamatuju, akorát je rok od roku starší. Než dopiju Strakonického dudáka náměstí i hospoda se zaplní.

Pozoruju nahodilost návštěvníků. Někdo má oblek, jiný cyklodres, ale všichni se těší ze štěněte roztomile se motajícího kolem chystaného stánku s jídlem. Mezitím se na nádvoří zámku začne zvučit a trubka rozežene hejno holubů, které teď, s precizně dodrženými rozestupy, sedí na okraji střechy jednoho z domů. Brzy si zvyknou, protože trubka je letošním hlavním tématem a tedy i nástrojem, který bude znít celým festivalem.

Jako čerstvě vylíhnuté kuře, které svoji zmatečnost svádí na touhu po dobrodružství, se tuhle skutečnost dozvídám, stejně jako holubi, až první den akce. Přináší to lehké zděšení, protože nemůžu říct, že bychom byly s trubkou extra dobří přátelé, naše setkání se povětšinou odehrávala na půdě zkušebnových freejazzových večírků. Očekávám tak kakofonní kompozice a hráče válející se v euforii nekonečných variací na sepraném perském koberci. Ale co. Vzpomenu si na závěrečnou scénu z Černého Petra a říkám si, počkej, tady to bude ještě...

TAK ZAJÍMAVÝ, ŘÍKÁŠ?

Po uctivých pozdraveních mizí první hrstka návštěvníků do kostela, kde letos celá Dobršská brána začíná. U hřbitova stojí jedna z místních obyvatelek, kterou známe z předchozích ročníků, a s roztomilou nesmělostí a omluvným úsměvem kontroluje vstupenky. Před oltářem je postavený stůl s klávesami, kalimbou, bubínkem, počítačem a rozličnými předměty, které se v následujícím vystoupení dvojice Oskar Török & Michal Rataj promění v hudební nástroje.

První koncert jako by předpovídal počasí dalších dnů. Kostelní ASMR, přátelství tichých zvuků a ocelových šumů připomínající bubnující kapky deště na plechovou střechu. Pořád je ale ještě hrozné parno, a tak se chladím o zimou nasáklé kostelní zdi. Po vytrvalém potlesku přichází přídavek, který je vystoupením ze sakrálního ticha, ale pořád ještě vzdálený válení se po perském koberci. Po exodu z kostela na nás v hospodě na návsi čeká jedno velké neštěstí. Došly drobné. Piva se tak musí kupovat po dvou, čaje po třech a bábovka k tomu. Lidi si vždycky poradí, o to se nebojím. „Alespoň nám nikdo nemůže říct, že jsme nešli na pivo,” raduje se jeden z místních, jehož srdci kraluje dvanáctka Krále Šumavy spíš než kultura.

Na podiu pod zámkem se mezitím ladí emoce. Konkrétně šest základních, podle kterých Štěpánka Balcarová aranžovala své skladby. „První je smutek a zbytek je na vaší představivosti.” Tahle hra mě dostatečně zaměstnává po dobu celého koncertu. Při závěrečné tipovačce zjišťuju, že si pletu emoce a pocity. Na poslední song Překvapená se přidává již tradičně místní kohout, těch šest let festivalu je na jeho schopnosti vnímat hudbu poměrně znát. Přichází krátká přestávka řízená jasnými pokyny. Meteorologický radar zlověstně bliká, přes displeje všech telefonů se žene symfonie tmavých barev, a tak se koncert Verneri Pohjola Quartet přesouvá na dřívější čas s doporučením obohatit svůj dresscode o deštník.

Ve frontě na tři čaje a bábovku se někdo rozčiluje, že deštníky se na koncerty už nenosí. „Třeba na Stingovi je nikdo neměl.” A mají pravdu. Skrze hustý les nepromokavého materiálu stínící podium z první řady je skoro nemožné vidět takřka chirurgicky jemné pohyby bubeníka, kontrabasisty i klavíristy, které vytvářejí rytmický podklad pro melancholické melodie trumpetisty Pohjoly. Nejlepší výhled je nakonec od švestky. Pásmo Dead Do Not Dream mysticky chrastí kostmi z prázdných zámeckých oken. Trubka je průvodcem noční zataženou oblohou a na osvícenou zeď sedají můry a pod římsou se probouzejí jazzem rozhoupaní netopýři.

V dálce nebe rozsvítí blesky. Schovávám vlhkým vzduchem nasáklý sešit a zapínám pláštěnku až ke krku. Když Pohjola odpočítává poslední dva songy, přichází dešťová smršť. Voda se valí z plastových okapů a z pod auta Českého rozhlasu vyskáče doprostřed hlediště obrovská žába. Utíkám těsně před koncem, když už mi voda vytéká i z holinek. Předsálí hospody se zaplní deštníky a do domečku dobíhá i kapela, kterou na kostkovaném ubruse vítá průhledná láhev domácí pálenky. V noci hraje na střechu auta déšť melodie z lesních samot.

Ráno místní vylévají vodu z květináčů a v koutku hospody sedí dva zbědovaní návštěvníci, těžko říct, jestli je na vině včerejší déšť nebo záplavy alkoholu. Dávám si kafe a s makovým koláčem v ruce předstírám, že cvičím něco jako ranní jógu. U vedlejšího stolu se zatím zjeví lidský druh - technik, který nic nepředstírá a rovnou vysílá na pozdrav slunci ranní slivovicí.

Dobrš není jen hudební festival, je to komplexní víkendový výlet, a tak v sobotu dopoledne vyrážíme hledat krásy dalších perel šumavského podlesí. To, že skončíme ve „filmových” Hošticích na statku Šimona Pláničky, kde se zrovna v ten samý víkend koná Country festival, je dílem náhody, stejně jako moje už poněkolikáté nepovedené projetí objížďky. Míjím zákaz vjezdu a končím na čerstvě vyfrézované silnici. V první zatáčce uprostřed ničeho nás míjí policejní auto. Nasazuju svůj ISIC úsměv (tzn. tvářím se pod dvacet šest) a z okýnka na ně křičím: „My jsme se ztratili, můžete nám pomoct?” Všechno funguje a my pokračujeme čerstvě udusanou silnicí dál.

ÉTERICKÁ VLÁDKYNĚ

Odpoledne vrátilo obzory na horizont a u zvonice se chystá zpožděný koncert německého dua tvořeného trumpetistou Jakobem Bänschem a klavíristou Nikolasem Roeverem. Jako každý rok mají i letos své místo na podiu pod zvonicí vyhrazeno začínající evropští skladatelé. Mladá německá krev jemně a tiše spojuje doškové střechy okolních chalup se stromy tančícími ve větru. Jejich provedení waltzu lehce tančí ve vodou nacucané trávě. Když je všechno poezie, ani déšť nevadí. Další německé uskupení v čele s trumpetistou Markusem Stockhausenem slibuje avantgardu a experimentální jazz. Těším se na let na koberci, místo toho se ale jen lehce pohupuju nad zemí. A to není vůbec špatně. Všechny koncerty jsou precizním virtuózním zážitkem, který se jenom minul s mým očekáváním.

Dobršská trubka není agresivní divokou průvodkyní po paralelních vesmírech vydýchaných zkušeben, právě naopak. Je to éterická šumavská královna, co hladí, konejší, hraje horám a rostoucímu dešti i padající mlze. Je tichá, ale přítomná, jde nocí skrze kopce a neporušuje zákazy vjezdu. Učí mě stát a poslouchat, i když prší, i když mám na sobě dvě trička, jeden svetr, bundu a pláštěnku. Despite Everything, There Is Always Hope, představuje Markus Stockhausen jednu ze svých závěrečných skladeb. Lidi odhazují spacáky a divoce tleskají. Krátká pauza a Stockhausena na podiu střídá Andrea Motis z Barcelony, jejíž koncert celý festival uzavírá.

Pokud mě něco děsí víc než trubka, je to funk. Ale co teprve funk s trubkou? Někdy je nejlepší nechat déšť a desítku Strakonického dudáka spláchnout všechny škatulky a prostě se mít dobře. Motis je nejenom skvělou trumpetistkou, ale i zpěvačkou, která bez problému přepíná mezi katalánštinou, angličtinou nebo němčinou. Její písně jsou plné barev a dramatických zvratů, ale i prima tanečních melodií. La pláža, la pohoda, říkám si, když poslouchám song o písečné bouři na Kanárech, mezitím co dobršský kopec mlsně obchází pošumavská vichřice. Po barvách zase přichází tma a studeno.

V úvodním proslovu organizátorů festivalu zazní věta, která mi probleskne hlavou při nedělní cestě domů. Dobrš je unikátní tím, že sem nikdo nevidí, ale odtud je vidět všude. Do toho – a ještě dalších pěti mikin a suchých ponožek – bych zabalila svůj letošní zážitek. Umně maskované, zvenčí neviditelné předsudky o hrůzách funku a nočních děsech s trubkou se rozpustily a otevřely obzory do dalších hudebních krajin. Nad Dobrší vždycky vyjde slunce.