Články / Reporty

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

František Formánek | Články / Reporty | 08.10.2019

Lunchmeat Festival se letos rozlezl do třech dalších míst po městě. Hlavní program nicméně zůstal v podzemních prostorách Veletržního paláce; dvě stage, jedenatřicet vystoupení, promítání, workshopy a diskuze s umělci - maximální program v minimalistickém prostoru.

Hlavní stage ve Studiu Hrdinů se soustředila především na experimentální audiovizuální lahůdky, nabídla ale i čiré techno od Octave One bez jakékoliv projekce. Ostatně, ta vskutku nebyla třeba, ale o tom až za chvíli. Na menší Club Stage se představil například berlínský producent HDmirror, který si připravil krátké, ale nesmírně zábavné vystoupení, při němž dekonstruoval prvky gabberu a tranceu, a znovu je skládal do nových souvislostí. Projekce plná extrémně zrychlených odrazů současného světa v médiích v kombinaci s devadesátkovou estetikou by si ale byla zasloužila větší plátno na hlavní stagi.

Tam jsme mohli vidět třeba Caterinu Barbieri, jejíž představení s názvem Time-blind nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí plnou větrných turbín a nenasytných pavouků, kteří se snažili zelenou energii zničit. Kamera se zvedla nad mraky, přenesla nás do vesmíru a mě napadlo, jak božské by bylo, stvořit perpetuum mobile, které by zachycené zvuky syntezátorů dovedlo přetavit v energii a dále jí všechny ty fascinující nástroje pohánět.

fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu

Tom Scholefield alias Konx-Om-Pax aplikoval současnou klubovou roztříštěnost na oldschool elektro a rave. Během jeho show se střídalo techno, jungle, glitch-hopové beaty se splašenými hajtkami i progresivní elektronika ve stylu Oneohtrix Point Never. Do toho na plátně létaly futuramovské animace se spoustou žlutých smajlíků, které odkazovaly na vlnu devadesátkového acid houseu, jež se v různých podobách začíná vracet. I přes žánrovou rozmanitost byla hodina a půl vyhrazená na set poměrně zdlouhavá a ke konci už vystoupení ztrácelo na zajímavosti.

Nesmírně příjemným překvapením byl Aid Kidův set s vizuály Pavla Karafiáta. Mrtvolně bledé plastové objekty souzněly s táhlými plochami podpořenými slabým čtyřčtvrťovým rytmem. S postupně gradující produkcí se i vizuál začal vybarvovat do duhových barev, jeden si až vzpomněl na extatické momenty z posledního alba Jona Hopkinse. Pak přišel propad do berlínského minimalu, který by z fleku mohli vydat na labelu Ostgut Ton a pouštět ve dvě ráno v Berghainu. A když už se zdálo, že vše pomalu uvadá, rozčísnul atmosféru rozsekaný rytmus upomínající na footwork, k němuž se ostatně Aid Kid hlásil svou mikinou Teklife. Tady se naopak půlhodina zdála jako zatraceně krátká doba.

fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu

Na Club Stagi se v sobotu objevil mimo jiné i český producent Name Does Not Matter, který namíchal příjemně rovný set minimalistického elektra a techna. To předznamenalo blížící se bratry Burdenovy alias zmíněné Octave One z Detroitu, kteří se s tím opravdu nemazali. Hned zkraje spustili takovou techno smršť, že nikdo neměl čas hledat výmluvy, proč hned nezačít zběsile tančit. Po spoustě experimentálních projektů, které se na hlavním pódiu vystřídaly, byli Octave One osvěžující „no brainer“ - zkrátka žádný bullshit, jen čiré detroitské techno, díky němuž se nadšené publikum zpotilo minimálně stejně dobře jako ve finské sauně.

Vytvořit hlavní stage v osekaných divadelních prostorách je geniálním tahem, málokde si můžete zároveň v klidu posedět na velkých schodech u ambientního rozjímání, i divoce křepčit u pódia na techno. Nebo naopak. Hlavní stage je vlastně synekdochou samotného festivalu - funguje jako místo, kde se různorodé přístupy protínají a dohromady tvoří barevnou mozaiku. Právě díky takovým kombinacím je Lunchmeat natolik výjimečným festivalem.

Info

Lunchmeat Festival 2019
3.–5. 10. 2019 Studio Hrdinů, Praha

foto © Lukáš Bandura

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.