Články / Reporty

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

František Formánek | Články / Reporty | 08.10.2019

Lunchmeat Festival se letos rozlezl do třech dalších míst po městě. Hlavní program nicméně zůstal v podzemních prostorách Veletržního paláce; dvě stage, jedenatřicet vystoupení, promítání, workshopy a diskuze s umělci - maximální program v minimalistickém prostoru.

Hlavní stage ve Studiu Hrdinů se soustředila především na experimentální audiovizuální lahůdky, nabídla ale i čiré techno od Octave One bez jakékoliv projekce. Ostatně, ta vskutku nebyla třeba, ale o tom až za chvíli. Na menší Club Stage se představil například berlínský producent HDmirror, který si připravil krátké, ale nesmírně zábavné vystoupení, při němž dekonstruoval prvky gabberu a tranceu, a znovu je skládal do nových souvislostí. Projekce plná extrémně zrychlených odrazů současného světa v médiích v kombinaci s devadesátkovou estetikou by si ale byla zasloužila větší plátno na hlavní stagi.

Tam jsme mohli vidět třeba Caterinu Barbieri, jejíž představení s názvem Time-blind nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí plnou větrných turbín a nenasytných pavouků, kteří se snažili zelenou energii zničit. Kamera se zvedla nad mraky, přenesla nás do vesmíru a mě napadlo, jak božské by bylo, stvořit perpetuum mobile, které by zachycené zvuky syntezátorů dovedlo přetavit v energii a dále jí všechny ty fascinující nástroje pohánět.

fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu

Tom Scholefield alias Konx-Om-Pax aplikoval současnou klubovou roztříštěnost na oldschool elektro a rave. Během jeho show se střídalo techno, jungle, glitch-hopové beaty se splašenými hajtkami i progresivní elektronika ve stylu Oneohtrix Point Never. Do toho na plátně létaly futuramovské animace se spoustou žlutých smajlíků, které odkazovaly na vlnu devadesátkového acid houseu, jež se v různých podobách začíná vracet. I přes žánrovou rozmanitost byla hodina a půl vyhrazená na set poměrně zdlouhavá a ke konci už vystoupení ztrácelo na zajímavosti.

Nesmírně příjemným překvapením byl Aid Kidův set s vizuály Pavla Karafiáta. Mrtvolně bledé plastové objekty souzněly s táhlými plochami podpořenými slabým čtyřčtvrťovým rytmem. S postupně gradující produkcí se i vizuál začal vybarvovat do duhových barev, jeden si až vzpomněl na extatické momenty z posledního alba Jona Hopkinse. Pak přišel propad do berlínského minimalu, který by z fleku mohli vydat na labelu Ostgut Ton a pouštět ve dvě ráno v Berghainu. A když už se zdálo, že vše pomalu uvadá, rozčísnul atmosféru rozsekaný rytmus upomínající na footwork, k němuž se ostatně Aid Kid hlásil svou mikinou Teklife. Tady se naopak půlhodina zdála jako zatraceně krátká doba.

fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu

Na Club Stagi se v sobotu objevil mimo jiné i český producent Name Does Not Matter, který namíchal příjemně rovný set minimalistického elektra a techna. To předznamenalo blížící se bratry Burdenovy alias zmíněné Octave One z Detroitu, kteří se s tím opravdu nemazali. Hned zkraje spustili takovou techno smršť, že nikdo neměl čas hledat výmluvy, proč hned nezačít zběsile tančit. Po spoustě experimentálních projektů, které se na hlavním pódiu vystřídaly, byli Octave One osvěžující „no brainer“ - zkrátka žádný bullshit, jen čiré detroitské techno, díky němuž se nadšené publikum zpotilo minimálně stejně dobře jako ve finské sauně.

Vytvořit hlavní stage v osekaných divadelních prostorách je geniálním tahem, málokde si můžete zároveň v klidu posedět na velkých schodech u ambientního rozjímání, i divoce křepčit u pódia na techno. Nebo naopak. Hlavní stage je vlastně synekdochou samotného festivalu - funguje jako místo, kde se různorodé přístupy protínají a dohromady tvoří barevnou mozaiku. Právě díky takovým kombinacím je Lunchmeat natolik výjimečným festivalem.

Info

Lunchmeat Festival 2019
3.–5. 10. 2019 Studio Hrdinů, Praha

foto © Lukáš Bandura

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.