Články / Reporty

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

František Formánek | Články / Reporty | 08.10.2019

Lunchmeat Festival se letos rozlezl do třech dalších míst po městě. Hlavní program nicméně zůstal v podzemních prostorách Veletržního paláce; dvě stage, jedenatřicet vystoupení, promítání, workshopy a diskuze s umělci - maximální program v minimalistickém prostoru.

Hlavní stage ve Studiu Hrdinů se soustředila především na experimentální audiovizuální lahůdky, nabídla ale i čiré techno od Octave One bez jakékoliv projekce. Ostatně, ta vskutku nebyla třeba, ale o tom až za chvíli. Na menší Club Stage se představil například berlínský producent HDmirror, který si připravil krátké, ale nesmírně zábavné vystoupení, při němž dekonstruoval prvky gabberu a tranceu, a znovu je skládal do nových souvislostí. Projekce plná extrémně zrychlených odrazů současného světa v médiích v kombinaci s devadesátkovou estetikou by si ale byla zasloužila větší plátno na hlavní stagi.

Tam jsme mohli vidět třeba Caterinu Barbieri, jejíž představení s názvem Time-blind nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí plnou větrných turbín a nenasytných pavouků, kteří se snažili zelenou energii zničit. Kamera se zvedla nad mraky, přenesla nás do vesmíru a mě napadlo, jak božské by bylo, stvořit perpetuum mobile, které by zachycené zvuky syntezátorů dovedlo přetavit v energii a dále jí všechny ty fascinující nástroje pohánět.

fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu

Tom Scholefield alias Konx-Om-Pax aplikoval současnou klubovou roztříštěnost na oldschool elektro a rave. Během jeho show se střídalo techno, jungle, glitch-hopové beaty se splašenými hajtkami i progresivní elektronika ve stylu Oneohtrix Point Never. Do toho na plátně létaly futuramovské animace se spoustou žlutých smajlíků, které odkazovaly na vlnu devadesátkového acid houseu, jež se v různých podobách začíná vracet. I přes žánrovou rozmanitost byla hodina a půl vyhrazená na set poměrně zdlouhavá a ke konci už vystoupení ztrácelo na zajímavosti.

Nesmírně příjemným překvapením byl Aid Kidův set s vizuály Pavla Karafiáta. Mrtvolně bledé plastové objekty souzněly s táhlými plochami podpořenými slabým čtyřčtvrťovým rytmem. S postupně gradující produkcí se i vizuál začal vybarvovat do duhových barev, jeden si až vzpomněl na extatické momenty z posledního alba Jona Hopkinse. Pak přišel propad do berlínského minimalu, který by z fleku mohli vydat na labelu Ostgut Ton a pouštět ve dvě ráno v Berghainu. A když už se zdálo, že vše pomalu uvadá, rozčísnul atmosféru rozsekaný rytmus upomínající na footwork, k němuž se ostatně Aid Kid hlásil svou mikinou Teklife. Tady se naopak půlhodina zdála jako zatraceně krátká doba.

fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu

Na Club Stagi se v sobotu objevil mimo jiné i český producent Name Does Not Matter, který namíchal příjemně rovný set minimalistického elektra a techna. To předznamenalo blížící se bratry Burdenovy alias zmíněné Octave One z Detroitu, kteří se s tím opravdu nemazali. Hned zkraje spustili takovou techno smršť, že nikdo neměl čas hledat výmluvy, proč hned nezačít zběsile tančit. Po spoustě experimentálních projektů, které se na hlavním pódiu vystřídaly, byli Octave One osvěžující „no brainer“ - zkrátka žádný bullshit, jen čiré detroitské techno, díky němuž se nadšené publikum zpotilo minimálně stejně dobře jako ve finské sauně.

Vytvořit hlavní stage v osekaných divadelních prostorách je geniálním tahem, málokde si můžete zároveň v klidu posedět na velkých schodech u ambientního rozjímání, i divoce křepčit u pódia na techno. Nebo naopak. Hlavní stage je vlastně synekdochou samotného festivalu - funguje jako místo, kde se různorodé přístupy protínají a dohromady tvoří barevnou mozaiku. Právě díky takovým kombinacím je Lunchmeat natolik výjimečným festivalem.

Info

Lunchmeat Festival 2019
3.–5. 10. 2019 Studio Hrdinů, Praha

foto © Lukáš Bandura

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.