La škola: V písních je introvertní kód

Máma vezme dítě do náručí a chystá se ho uspat. V denní dobu, kdy by normálně vůbec neusnulo. Jak to udělá? Musí ho vystrašit, zaujmout jednoduchým veršem, podprahovou linkou. Děti se bojí a jejich strach může být krásný.

La škola vydala nové CD, jmenuje se Černý semestr. Tomáš Fingerland a Petra Strá, oni dva jsou La škola, hudební škola autorské tvorby a improvizace pro děti od nejnižšího věku. La škola je i hudební skupina, divadlo, filmový střih nebo prostě jen soustavná inspirace ostatních, aby začali dělat svoji hudbu.

Jak moc se berete vážně? Nebo jinak: jde dohromady osvěta a sebeironie? Jste Komenského pohrobci nebo sektáři?

Jsme dost osamělí. Ale sami nejsme, máme hodně dětí a zvířat a osobní samota je sen. Denně se potkáváme se spoustou rodičů a jejich dětí, ale to, co sdílíme, je jen konverzace nad nimi jako našimi žáky, jak na ně působíme. Jinak si nemáme co říct. Anebo si nestíháme říct. Taky potřebujeme odstup. Svoji tvorbu bereme vážně, jen než ji nahradíme jinou tvorbou, což trvá maximálně týden. To, co skládáme, je určené k okamžité spotřebě - dětmi. Ironie ani ne, ale naše hodiny jsou plné takových něžných i ostřejších mikrogagů. Jsou tam výbuchy smíchu v kontrastu k vážným věcem, k nám samotným, k čemukoliv dalšímu.

Didaktiku bereme velmi vážně. Přepečlivě něco připravujeme, aby to nakonec bylo úplně jinak. Po fantaskních semestrech volnosti, superabstrakce, fragmentech utkvění začínáme pečovat o systematičnost, obyčejnost až strohost. Najdeme to, zboříme, znova začínáme. Svojí autorskou tvorbou učíme témuž děti a v tu chvíli už sami sobě mačkáme delete. Nechceme je ovlivnit tak, aby začaly kopírovat, ale držíme je v situaci, kdy můžou zažít svůj vlastní styl, neovlivněný jiným. Nechceme v nikom vybudovat závislost na nás a víme, že by vzniknout mohla. Snažíme se to hlídat. Všechno skládáme pro výuku. Když někoho zvu jen na koncert a ne do hudební hodiny, podávám mu místo denně nošenýho kabátu moc pěkný, prázdný ramínko. Lepší je, když i na koncertech alespoň z části proběhne interakce a trochu se to rozklíží. CD vydáváme proto, abychom nezapomněli, co všechno jsme už hráli.

„La škola je škola hudebních obrazů. Nová hudební pedagogika založena na hudebních obrazech, la-strojích a principu ponechání původu – každý má v sobě svůj vlastní repertoár…” Trochu to zní, jako když mi holky ze Strážné věže říkají, že každý má v sobě Boha, ale já to přeci vím! Co to jsou la-stroje, la-obrazy, la-principy? Dá se to vykreslit i bez přehnaných metafor?

Nedá, teda dá, ale neumím to hned. Jsou to pocitový věci. Nesnášíme ezoteriku typu „nechť jsou všechny bytosti šťastny”, tudy fakt ne. Jsme podezřelí, ale je to úplně prosté. Není těžké si všimnout, že děti už ve dvou letech můžou být zablokované. Je to velká stydlivost, nesebedůvěra nebo něco přímo v povaze. Blokem nemyslíme introverci, nejzajímavější věci přicházejí právě od tichých hudebníků. Po několika hodinách se to srovná a všichni mají stejné výchozí podmínky. Nedošlo nám, že když budeme z dětí dělat autory, proběhne to okolo nich jako konstelace. Muzikoterapii jsme fakt neplánovali. Jsou s tím problémy. Najednou jsme v roli těch, kteří mají radit. Takže jsme zodpovědní a jak pořád přemýšlíme o “jiných” dětech, nestíháme stejně velkoryse ty svoje. Taky to špatně nesou. Máme nejhorší práci ever. Jsme podle nich špatní rodiče, bereme jim hračky, protože je používáme jako rekvizity. Umění by se mělo zrušit, určitě u nás doma. Každý má v sobě svůj vlastní repertoár - není finální věta. Chceme přijít s lepší a jednodušší. La-stroj může být hudební nástroj, většinou jen předmět, celkem často je to píseň nebo část prostoru, kde hrajeme, může to být i blbost, ale musí to fungovat. Na zítřejší hodinu bude la-strojem sada různě tlustých ocelových vrtáků rozložených na zemi. Hudební obraz se jmenuje Děvčátko bolí zuby. Jinou variantou, s čím to zahrát, je louskáček na ořechy a ořechy.

„Černá hudební slovesnost” a další nová slovní spojení - nemáte strach, že vás většina bude mít za blázny, snílky? Za kolorit, který možná vnímáme, ale nespojujeme si ho s realitou?

Tady jsem tu metaforu potřebovala. Zakládám si na abstrakci jako na způsobu nastartování vlastního mozku. Tomáš to úplně nechtěl, nesouhlasí. Hodně diskutujeme. La škola vychází z permanentního vzájemného osočování. Ale nakonec si stejně sedneme v kuchyni a bez zbytečného analyzování skládáme další věci. Jde to rychle. Za pár minut melodie, za pár minut text. Potom dopisuju hudební obraz. Potom se bavíme o pedagogice a dramaturgii hodiny o dětech (a rodičích) ve třídě, na koho co vytáhneme. Pak si musíme jít lehnout, protože za pár hodin už se hraje. Tvoříme jen tímhle okamžitým způsobem. Princip improvizace se automaticky přenese na žáky. Záleží na tom, kdo se nám zrovna v semestru objeví. Když ten, kdo se bojí, dostane píseň složenou přímo pro něho, tak zazpívá, zapojí se. Děti nemají vědět, že je učíme, že o nich víme tolik. Černá hudební slovesnost je stejně spontánní jako všechny naše termíny. Přegumujte si to, jestli chcete. K tomu vás ostatně neustále provokuju. Popsala jsem naši přípravu. To, co se děje na hodinách, ještě přesně popsat nedokážu. Kromě jedné věci. Jsem tam a dívám se.

Zažije-li dítě svoji autorskou improvizaci, dobře si zafixuje, jaký je jeho způsob tvůrčího vyjadřování, pozná svoji výrazovou řeč, říkáte. Tomu rád věřím, ale jak jste na to přišli, odpozorovali? Jste pedagogové nebo profesionální rodiče?

Dojímá mě to. Děti začnou improvizovat, najedou na svoji tvorbu, ještě třeba ani neumí mluvit (máme hodně malý žáky) a jedou něco jako vlastní text, melodii, svůj nějaký původní způsob hry, který vychází přímo z jejich fyziognomie. Nejupřímnější projev, jaký si dokážeme představit. Sedím v hledišti kina, kde učíme, shora na to koukám a tvářím se nesympaticky, abych to překryla. Naší hlavní metodou je pozorování. Nejcennější je sociální aspekt. Jako dítě dojít k sebepoznání, v tom je velký klid. Dává to možnosti pro všechno ostatní. Je jedno, že jsme hudební škola.

Název nové desky má být Černý semestr, ale děti semestry ještě neznají?

Mimina navštěvují semestry. Náš fokus je na děti 0+. Svoji realitu si to obhajuje v repertoárech, které jsme pro jednotlivé semestry složili. Zatím jsou čtyři, pracujeme na pátém. Až jich bude šest, mělo by se to zastavit a začneme prohlubovat to, k čemu jsme došli. Zatím je to sprint v tomto pořadí. Kabaret paní Slepičkové. La vie de la forét / Život lesa. Taneční světadíly. Černý semestr. Člověk. Music for plants and planets. V každém semestru je asi osmnáct hudebních obrazů, v každém obrazu dvě až tři autorské písně a příběh, jehož režie je řízená versus volná improvizace. Semestry mají své specifické cíle, jako začít si zpívat, vybrat si nástroj pro sebe, umět se koncentrovat, atd. Vedle semestrů a tříd jsme ještě založili platformy La kapela a Malá performance. Na vybraný nástroj učíme individuálně anebo posíláme děti do ZUŠ. S tím, že doufáme, že se potom vrátí k improvizaci a své autorské tvorbě. Music for plants and planets je název posledního semestru pro uzavření celé pedagogiky a také label, pod kterým teď začínáme hrát koncerty jako Hudba pro děti a rodiče.

Na nových písničkách máte dost hudebních hostů, odkud se rekrutují? Jsou to vaši kamarádi nebo hudebníci, kteří vyhovují vašim pedagogickým snahám?

Hudební hosté jsou vybíráni tak, aby se hodili zvukově i obsahově. Písně mají minimální text, jsou na hranici slovní úspornosti. Jsou to rozevřené epické zkratky, příběhy, které si děti musejí samy domýšlet. Když dopíšu píseň, vím, kdo ji má zpívat, slyším jeho intonaci a frázování. Naši hosté, bez ohledu na svůj zažitý rukopis, umějí zahrát jako malí (nepřipravení), bez návyků. Tahle představa nám musí fungovat, než někoho oslovíme. To, po čem jdeme, je uvěřitelnost a ponechání drobných chyb. Jo, jsou to kamarádi. Moc si jich vážíme.

Novou desku jste podpořili projektem na Hithitu – co kdyby nebyl úspěšný, co by se stalo s deskou?

Riskovali jsme. Poslali jsme CD do tiskárny ve chvíli, kdy se otevíral Hithit, museli jsme stihnout domluvený křest na Strunách dětem. V průběhu kampaně to nevypadalo moc nadějně, neumíme se chválit a podporovat vlastní projekt. Na konci termínu se ale něco stalo a lidi začali přispívat do poslední hodiny. Museli jsme taky dohazovat, naštěstí půjčili rodiče. Koupili jsme si moje básnický čtení a to bylo hodně předražený. Nejdražší položka na našem Hithitu. Bála jsem se, kdo by ji chtěl, poslední karta. Kdyby Hithit nevyšel, jsme touhle dobou na útěku. CD je vydané a je krásné.

V Sobích lidech zpíváte „když se zabije sob”, řeklo by se dost morbidní verš v písni pro dětské publikum, jak na to reagují děti? Možná je opravdu lepší děti odmala seznamovat se světem, jaký opravdu je, a ne je chránit před realitou, což možná druhotně vede k tomu, že staří lidé (naši rodiče, prarodiče) umírají sami, protože my zavíráme před smrtelností oči...

Je to křehký verš. Soba na CD zabijeme celkem třikrát, pokaždé v mírně jiném hudebním pojetí. Je to způsob, jak motivovat děti, aby si tu píseň přehrály a přezpívaly po svém. Způsoby lovce ještě dál probereme v následujícím semestru Člověk, tam se objeví spousta tuleních lebek. Každá škola má svůj přírodopisný kabinet. Vzniká antropologické pásmo a cosi jako petit chanson.

Jsou dnešní děti méně citlivé? Vzpomínám, jak mi děda zpívával Malého hošíka černovlasého nebo Osiřelo dítě, trudné to ukolébavky, a na závěr dodával: „Nojo, to vaše máma u toho plakala, vy jste už cynici.”

Méně citlivé nejsou. Jsou jinak citlivé, protože toho cítí mnohem víc najednou. Nejsou schopny se zjednodušit na první vyzvání, musíme je k tomu opakovaně pobízet. Jsou to také hodně realisté. Ubývá snílků a schopností hrát si “na něco”. To se týká i některých rodičů. Takže to není otázkou generace, ale obecně životního stylu, který působí na všechny. Černý semestr jsou hlavně ukolébavky, melancholické, nepatrně strašidelné. Nedávno jsem si přečetla eseje a přednášky od Federica Lorci o andaluských písních a našla jsem v něm spojence. Matka má zpívat dítěti to, co je pravda. Strach může být velmi estetický. Mám ráda bubáky Grimmů, bubáky Erbenovy. Prvním “uměním”, se kterým se dítě může setkat, je v náručí dospělého. Je posilující, když je v textu smrt, odvážné děti jsou dobré děti. V Černém semestru jsme šli přes křehké melodie a propojili poetiku sobích lidí a cikánů, vnitřní hlas-diktátor nadiktoval komplikovaná témata. Přestřelili jsme žánr? Rodič dítěti horory nepředčítá, dítě si takovou knížku sebere a zaleze s ní do soukromí. Stejné to asi bude s touhle deskou. Představuju si, že Černý semestr si budou rodiče a děti pouštět každý zvlášť. V těch písních je introvertní kód.