Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 12.10.2018
Po loňské zkušenosti se nijak nepřipravuju, jen si přečtu anotace ve festivalovém průvodci. Více je zbytečné.
On by se taky jeden připravil o překvapení, kterých bývá na Jazz Goes to Town nemálo. Už vloni jsem se naučil jedno: Neposuzovat, jestli je tohle jazz a tohle už něco jiného. Žánrové úvahy byly na úvodním večeru přehlídky ve studiu hradecké Besedy zbytečné. Tentokrát to jazz nepochybně byl, navíc v poměrně čisté formě. Jen příjemně okořeněný svěžími nápady.
Trio Slavík/Novák/Dorůžka přivezlo do Hradce Králové program zbrusu nový, složený z materiálu dosud nenatočeného - a tudíž ani dramaturgové neměli možnost slyšet, o co vlastně půjde. Naštěstí muzikantské osobnosti jsou to spolehlivé, zkušené a vysoce kreativní, takže nezklamaly. Mluvily o inspiraci běžnými radostmi či zdánlivými malichernostmi, vtipné to bylo i hudebně, mělo to šťávu a nebylo to pouze prostou ilustrací výše zmíněného. Úvodní obraz vetknutý do titulu uváděné skladby byl jen výchozím bodem, který prodělal nejednu proměnu, nejednu variaci. Živé, nadmíru živé.
To sextet trumpetistky Štěpánky Balcarové přijel s repertoárem známým a vydaným na desce Life and Happiness of Julian Tuwim. Zhudebněné básně polského básníka tu našly adekvátní hudební odraz (klavír, trubka, saxofony/klarinet, flétny, bicí, kontrabas) a hlavně ve zpěvu Małgorzaty Hutek. Ona byla nosným melodickým prvkem, v jejím zpěvu se mísily až folklórně pojaté vokální linky s momenty, kdy se hlas měnil v další hudební nástroj skvěle doplňující ústřední dechovou sekci (Balcarová – Luboš Soukup – Robert Fischmann). Překvapivě křehká hudba, jejíž předobrazy vznikly ve značně pohnuté době. Krásný jazzový smutek, i tak by se to dalo popsat.
Že bude následující den něco jinak, naznačoval už první pohled na jeviště Divadla Drak. To totiž připomínalo dílem výprodej hudebních nástrojů, dílem laboratoř, ve které se může stát cokoliv. Druhý hlavní koncert hrál na struny experimentu a jazzové avatgardy. Obě uskupení, dvojice Liudas Mockūnas & Christian Windfeld i kvartet Akosh S. (new) Unit si nelámou hlavu s nějakými omezeními, stylovými, nástrojovými, technickými. Jakýmikoliv.
V obou případech se nám dostalo jednolitých hudebních kusů, které postupně transformovaly. Těžko říct, do jaké míry byly připravené a do jaké improvizované, zejména saxofonista Mockūnas při střídání nástrojů váhal a posléze je zase měnil. O to to bylo napínavější. Čirá hudební komunikace, beze slov k publiku, bez gest a nonverbálních signálů mezi sebou. Duo litevského saxofonisty a dánského perkusisty mělo své divoké momenty, byla v něm i spousta klidu plného bublavých zvuků (půllitr vody nalitý do saxofonu dělá divy), hukotu a imitace hluku deštného pralesa.
Pravé peklo přinesl až kvartet legendy maďarského jazzu Ákose Szelevényiho. Trojitá rytmika (dvoje bicí a kontrabas) a i sám kapelník se podstatnou část setu držel spíše perkusivních nástrojů a svůj saxofon nutil vydávat nejrůznější pazvuky. Pomalu gradující set vrcholil v apokalyptické hlukové pasáži, aby se zase všechno postupně uklidňovalo a v závěru končilo tam, kde začalo.
Zdá se, že svého avantgardního vrcholu Jazz Goes to Town dosáhl hned druhý den, následovat by měly už jasněji čitelné formy. I když - tady jeden nikdy neví, jaké trumfy dramaturgové vytáhnou. A to je dobře.
Jazz Goes to Town
9. - 10. 10. 2018 Hradec Králové
foto © Lukáš Veselý / Jazz Goes To Town
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.