Články / Rozhovory

LANZ: Nejprve by musel umřít rock’n‘roll...

LANZ: Nejprve by musel umřít rock’n‘roll...

Libor Galia | Články / Rozhovory | 19.12.2018

Benjamin Lanz u nás už byl, přesto to třeba nevíte, neboť je tím, kdo povětšinou stojí ve stínu těch, na něž se soustředí pohled především. Vyrůstal na divném rocku, jehož souřadnice vytyčuje mezi Franka Zappu a Sun Ra, a na pódiu je běžně bezmála polovinu roku. Točí se kolem jmen, která píší historii indie rocku – třeba se Sufjanem Stevensem hrával v době, kdy v jeho kapele byla pod svým občanským jménem i taková St. Vincent. Je plnohodnotným členem Beirut, neodmyslitelnou součástí The National. S bratry Devendorfovými má vlastní skupinu LNZNDRF. Jako LANZ, jehož lze vnímat jako odvrácenou stranou jeho kapel, má dvě alba – jde o ztřeštěnou, ale osvobozující meditaci, experimentální, leč opojnou záležitost. Tu poprvé představí 21. prosince v MeetFactory. V odpovědích se nešetří a hned po první otázce se omlouvá, že by si to téma zasloužilo více a že ještě dáme řeč v Praze. Mluvíme o indie rocku, o tom, jaký efekt na vlastní tvorbu má spojení s kapelami zvučných jmen, potřebě pořád přidávat a o zaneprázdněnosti v dnešní době. Bilancujeme.

Jsi známý díky svému působení v ikonických indierockových skupinách. Před nedávnem na Pitchforku vyšel článek o tom, jestli dnes už indie rock neznamená něco jiného. Šlo by parafrázovat „punk is dead“?
Nezdá se ti, že indie rock stavěl svou životnost na opozici vůči komerční tvorbě? Tak to nejspíš přijde mi a mám za to, že z definice nyní nastává předěl. Nejprve by musel umřít rock’n’roll, aby umřel indie rock, i když o tom už se taky mluví desítky let. Pořídil jsem si takhle sedmipalec Gimme Indie Rock od Sebadoh (vyšel roku 1991, já ji mám od roku 93) a má další otázka by zněla, jestli indie rock vůbec kdy přímo čelil hlavnímu proudu, ve smyslu „my versus oni”. Na tom (také) stojí punk, který právě proto nikdy nevymře, i když se záhy překlenul do mnoha odnoží jako postpunk, hardcore atd. Sebeurčující, kontra-kulturně smýšlející mladí budou označováni jako pankáči, ať už z vlastního přesvědčení anebo výsměšně ze strany majoritní společnosti. Současně od nultých let je indie rock bytostně spjatý s nahrávacími technologiemi a relativně dostupnými digitálními možnostmi nahrávání, tudíž je částečně definován kultivací tzv. pokojíčkových tvůrců, kteří si svou tvorbu třeba i sami produkují. Tyto dveře k technologiím a možnostem okamžitého nahrávání byly zpřístupněny a, aniž by místo za nimi bylo nadále výsostným územím indie rocku, jsou nesmazatelně spjaty s rock’n’rollem, a takto by musel umřít rock’n’roll jako takový, abychom mohli uvažovat o konci indie rocku (nehledě na to, jestli ještě někoho zajímá). Ale to je jedno – nastupující generace muzikantů a písničkářů nemůže lpět na žánru, jelikož indie rock má za sebou velmi dlouhou a vydatnou cestu, obzvlášť když začneme přemýšlet, od kdy jeho historii počítat.

Jak vnímáš současný indie rock? Šlo by jej nazvat třeba postindie?
(směje se) Postindie, to mám za tu zmínku o postpunku, žejo, měl jsem to čekat! Přál bych si znát něco, co bych tak mohl označit. Postpunk miluju. Vytvořil jsem si několik postpunkových playlistů. Hm… tohle nálepkování jde mnohem jednodušeji zpětně. V návaznosti na to, co jsem řekl, svým způsobem je dnes každá vycházející kapela v tomhle směru postindie, možná konkrétně když je to zasněné, synthpopové…

Když upustíme od skupin, v nichž máš více či méně prsty, přijde ti v indie rocku, že se za poslední roky stalo něco průlomového? Zajímalo by mě to třeba kvůli tomu, že ve tvém příspěvku 10 + 1 žádnou „takovou” skupinu nenacházím…
Ptáš se mě na průlomovou záležitost v téhle konkrétní, mi bytostně vlastní oblasti a jó, to je prekérní otázka, zvlášť pro mě, který nahrávky svých přátel neskrývaně obdivuje, byť právě v tom spočívá problém v hledání průlomového. Jsem v tom příliš ponořený a s čistým svědomím nemůžu oddělit osobní pocity od neposkvrněného hudebního zážitku. Jelikož je tomu už pár let, myslím, že by se tak dalo označit album Carrie & Lowell Sufjana Stevense, i když to ještě potrvá, než bude jako průlomové označeno obecně. Jde o ucelené dílo, vstřícně introvertní a univerzálně krásné, aniž by podléhalo přemrštěné orchestrálnosti, která je tolik příznačná pro indie rock a Sufjana samotného. Ale dodávám, že v něčem přehnanou orchestrálnost miluju!

Vnímám to jako otázku z „povinnosti“, zároveň mám za to, že po nějaké době je zbytečná a, troufnu si říct, z tvého hlediska možná i nešťastná, slyšet ji pořád dokola. Jenže když jsem řešil tiskovku ke tvému koncertu, i já ji nadepsal „Člen Beirut, The National či kapely Sufjana Stevense. LANZ poprvé v MeetFactory“. Pomáhají takové metody využívající známých jmen ke zprostředkování tvé hudby posluchačům? Chodí na tvé koncerty fanoušci i „prostě jen proto“, že jsi součástí daných kapel?
Já a mé kapely… Přijde mi, že lidi na koncerty chodí a znají mě skrz Beirut a The National. Upřímně nevím, jak bych oddělil vlastní tvorbu od těchto kapel. Vkládám do toho, co dělám, veškerou energii. Ani v jednu chvíli nejedu na autopilota, i když mám právě za sebou turné o sto padesáti vystoupeních, v daném hudebním kontextu se oddávám synergii, zatímco rozpracovávám svou vlastní estetiku. Je to běh na dlouhou trať, během něhož říkám, že není možné uvažovat o nějakém vakuu, v němž by má sólová tvorba existovala sama o sobě a nezávisle na tom, co dělám jinde, a tím pádem se nemůžu obávat skutečnosti, že jsou asociace součástí očekávání mého publika. Věřím ovšem, že se projevuju svým vlastním, jedinečným způsobem.

Přijde mi, že v téhle době je těžké zvládnout cokoliv navíc vedle svých „zájmů“ a „povinností“. Vídáš na svých koncertech kolegy, s nimiž jindy spolupracuješ?
Jasně! Odvíjí se to od místa, kde zrovna hraju, a jejich přítomnost je podporující, trochu stresující, ale převážně podpůrná.

Jaký koncert jsi naposledy navštívil? Koncert „kapely, v níž neznáš nikoho z vystupujících“?
Julie Holter, i když členy její kapely znám… a máš mě! Chodím na tolik koncertů svých přátel a kolegů, že moc dalšího nestíhám. Nedávno jsem navštívil hráče na tar a setar a zpěváka Elshana Ghasimiho. Bylo to rozkošné, tiché a intimní, což je směr, kterým bych se sám rád vydal.

Na tvých stránkách visí sáhodlouhý seznam jmen, s nimiž jsi měl co dočinění, což jen podtrhuje to, že působíš nezastavitelně. Tvoje turné končí doslova pár dnů před Vánoci. Máš vůbec čas přemýšlet nad dárky? Co nejlepšího jsi dostal loni?
(směje se) Bylo to opravdu těžké, vměstnat mé vlastní turné do tohoto roku, ale doufám, že proběhne bez problémů. Dokonce i „Tour of Christmas“ se Sufjanem proběhla dříve. Šílenost, roztáčet to vánoční kolo noc co noc… ale já to miluju, nevyměnil bych to za nic na světě. Co se týče dárků, nejsme zrovna obdarovávající se rodina, přestože si jich pár vždy vyměníme. I s kluky si dáváme dárky, takže z těch posledních mě nejvíc potěšil vaflovač (fakt, dělám si je každý den, když jsem doma!) a batikovaná košile, kterou mi dal Scott z The National a LNZNDRF.

Info

Lanz (us)
21. 12. 2018 20:30
MeetFactory, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.