Zelenej | Články / Recenze | 11.12.2013
Na debutové nahrávce Quarantine hlas prosvítá vrstvami echa a šumu. Naléhavě žadoní o pozornost, jako by měl něco důležitého na srdci. Quarantine vás žene do vlastního nitra. Cítíte melancholii a sentiment, nejen díky vokálu, ale i díky bohatému vrstvení zvuků - zvuků rozmazané minulosti a pokřivených vzpomínek. Quarantine jako velký objev, Quarantine jako organizovaný chaos na hranici osobního kultu, Quarantine jako Laurel Halo, hrdinka v podivném rohu moderní hudby.
Laurel několikrát řekla, že její nadcházející práce budou vycházet z Detroit techna, což obhájila na posledním, ani ne půl roku starém EP Behind the Green Doors. S čerstvým albem Chance of Rain prozkoumává nové možnosti, nakoukla do dnes zanedbávaných míst - první song Dr Echt, stejně jako závěrečný Out, předvádí inspiraci jazzem, jehož střepy jsou rozprostřeny po celém albu. Ale i zmíněný Detroit je na Chance of Rain znát, druhým trackem Oneiroi počínaje. Už to není taková avantgarda jako Quarantine, album je více otevřené posluchačům, což dokazuje spousta beatů i taneční melodie jako v Thrax nebo Serendip. Snad aby to nebylo tak jednoznačné, Laurel přihodí prvek, který ničí konvenci a připomene, že nejde o dancefloorovou tuctovku. Například titulní Chance of Rain spojuje „Mingus-basu“ a ponuré piáno s nekompromisním drum’n’bassem.
Jak jde čas, interpreti – a zejména ti jako Laurel Halo - směřují ke změně a vývoji. I ona expandovala ze svého hudebního kouta, nasála nové vlivy. Z Chance of Rain je cítit jiná melancholie, jiné nálady, můžete postrádat typické vokály, které zmizely, ale jestli to nebude spíš nedostatkem ženskosti jako takové. Nová nahrávka se od předešlé jen zdánlivě odlišuje obsaženou temnotou, hlavně je drsnější, je badass. Surová jako ulice Detroitu, chce se říct klišovitě, ale protože jde o Halo, i badass má city a emoce, jen musíte dávat pozor na téměř nepostřehnutelný dotek ženské ruky.
Možná že artwork mluví za vše. Quarantine je, s kresbou Harakiri Schoolgirls od Makota Aidy, plná barev, ale už ne s tak světlým obsahem - stejně jako hudba používá celou paletu teplých barev pro sklíčený celek, evokuje pocit extáze. S artworkem k Chance of Rain, který nakreslil Laurelin otec, jsme už na druhém břehu, ohlížíme se a vzpomínáme. Jsme sami, i když jsme obklopeni lidmi - ať jsme v hrobě nebo na tanečním parketu.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.