Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Reporty | 31.08.2021
Dietrich Brüggemann byl jednou z největších režijních hvězd letošní karlovarské hlavní soutěže. Za svou výbornou Křížovou cestu si spolu se svou sestrou Annou odnesl z Berlinale v roce 2014 Stříbrného medvěda za nejlepší scénář. Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.
VERONIKA: Přestože synopse filmu může vyvolat očekávání vztahového dramatu nebo romantické hořkosladké komedie, Brüggeman se tu projevuje jako Brechtův dědic a nabízí nám čtrnáct kapitol plných zcizovacích efektů a sarkastického humoru. Což ale neznamená, že by tu nebylo místo pro diváckou empatii. Ostatně kdo z nás někdy nebojoval se snahou splnit očekávání okolí, případně se nějak popasovat s kritickým pohledem „anonymního a neviditelného” davu.
VIKTOR: Brüggemann měl ve Varech i svůj předchozí film, pankáčskou feérii Heil, která překvapila nejen ty, kteří oceňovali jeho střídmý debut. K tomu se teď stylově vrátil v podobě staticky snímaných výjevů, které však obohacuje humor jeho druhého filmu. Protagonisté partnerského portrétu se zde objevují v tu přesnějších, tu méně přesných momentkách, ve kterých si Brüggemann pohrává se zásadními tématy vztahů a rodičovství. V jeho filmu najdeme stopy štiplavého pozorovatelství a cynismu Rubena Östlunda, scénické kompozice a minimalistický humor Roye Anderssona, ale i neprávem zapadnuvší podobenství Echo od islandského režiséra Rúnara Rúnarssona.
VERONIKA: Když už jsme u toho srovnávání, nedá mi to nezmínit jiný ve Varech uváděný film, totiž Nejhoršího člověka na světě od „toho druhého Triera”. Jejich frapantní podobnost by vynikla, i kdybych je neviděla jen den po sobě. Oba filmy řeší podobnou partnerskou situaci a podobné problémy, hrdiny obou jsou třicátníci a čtyřicátníci, kteří musí nějak dostát očekávání okolí, zvládnout partnerský život a ještě u toho nějak zůstat věrní sami sobě. To by samo o sobě ještě nebylo překvapivé, když jsou oba režiséři téměř stejně staří. Nicméně oba filmy jsou vyprávěny v kapitolách, v obou najdeme zcizovací efekty, sarkasmus, oba působí svěže a svižně. Oba by se daly popsat jako deziluzivní romantické komedie. Ovšem tam, kde je Trier nakonec smířlivý, kde umožní divákovi trochu se dojmout, uklidnit a spolu s hlavní hrdinkou prožít katarzi a vyjít z ní s pocitem, že našla samu sebe, sourozenci Brüggemanovi s blížícím se koncem přidávají humoru na drsnosti a absurditě, přičemž diváka nechají naplno zažít pocit, že hlavní hrdinové vlastní hloupostí přišli o něco hrozně krásného. Ukázat na konci filmu o rozpadu partnerství moment, který oba hrdinové shodně považovali za ten nejkrásnější, funguje jako tečka, která vám vyrazí dech. Jako rána na solar.
VIKTOR: Mám rád, když filmy skončí pointou nebo scénou, kterou si zapamatuju - a není to snadná disciplína. Tady se podařilo partnerskou tragikomedii zarámovat ne snad úplně překvapivě, ale jinak účelně a smysluplně. Ne! je svého druhu herbář partnerského života, kronika, která možná spěje k dočasnému finále. Pokud ve Varech připomínal Šimon Holý, že jeho film Zrcadla ve tmě nejsou nejlepším návodem, jak ven z partnerské krize, o Brüggemannově filmu to platí dvojnásob. Na druhou stranu - právě hlasité vyřčení nepříjemných pravd může mít ten žádoucí očistný efekt.
VERONIKA: Ne! jako návod, čemu se v partnerském životě vyhnout? To by šlo. Zároveň jde ale i o formálně zajímavý film s přesnými hereckými výkony, výborně napsanými dialogy a humorem, který mi připomněl ty nejlepší momenty Toniho Erdmanna od Maren Ade. Takže pokud jde o letošní hlavní soutěž, já jsem zatím tým Ne!
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.