Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 24.08.2021
Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.
VIKTOR: Vyšel jsem z kina a měl plnou hlavu otázek. Co se stalo, že Gaspar Noé po sérii halucinogenních tripů natočil komorní film o stárnutí a umírání? Je ten film vlastně až tak odlišný od těch dřívějších? A proč jsou u Noého takřka pokaždé tak znepokojivé scény s dětmi?
Nejsnazší je odpověď na první otázku - Gaspar Noé skončil ještě před pandemií na jednotce intenzivní péče a tato zkušenost ho přivedla k tomu, že přestal fetovat, kouřit a solit. A natočil snímek o manželském páru na sklonku života, do jehož života vstoupila mimo jiné postupující demence maminky (Françoise Lebrun). A zatímco tatínka (Dario Argento) trápí srdce, maminku zase štve, že tatínek tráví čas nad knihou o „filmech a snech”. A mě trápí nepořádek v jejich maličkém bytě, který je tak zabydlený a zaplněný předměty, že by na jeho úklid byly potřeba hrábě.
VERONIKA: Právě tím věrným zachycením bytu, který svou zakrámovaností odráží vzpomínky, osudy, způsob myšlení a paměť svých obyvatel, mě měl Noé od začátku takzvaně na lopatě. Ani nemusel přidávat kouzlení s rozděleným obrazem. Vidět maminku, která v zákrutách bytu bloudí podobně jako v zákrutách své mysli, bylo srdceryvné. Ať už vám to připomene zážitky s vlastním blízkým člověkem, nebo vás jen vyděsí poměrně reálná možnost, že tak jednou také skončíte.
Vortex obecně svádí k různým psychologizujícím až psychoanalytickým výkladům. V tom, a nejen v tom, je velmi francouzský. Postava tatínka, který velice vážně pracuje na knize o vztahu snů a filmu, občas tráví večery se svými přáteli zuřivými debatami na tato a podobná témata, o nichž byste mysleli, že se vyčerpala zhruba před sto lety. Jen francouzským a frankofonním intelektuálům to zjevně nikdo neřekl. Ale už přestanu s cynismem a na rovinu přiznám, že to byl zatím můj emocionálně nejsilnější zážitek festivalu. A pochybuju, že ho ještě něco překoná.
VIKTOR: Přestože je Noé připomínán zejména jako král subverzivní, kruté kinematografie, v jeho filmech byla vždy zřetelná láska. O té je ostatně i jeho Irreversible. A drásavost Vortexu vychází mimo jiné právě z vědomí silného pouta mezi protagonisty. Noé je k poznání i ve výrazné formě, kterou zde představuje konstantní split screen. Pokud bychom dění sledovali klasicky, stáli bychom před filmem o poznání více meditativním, Noé by mířil až někam ke slow cinema. Paralelní děje, které navíc nezřídka probíhají ve stejné místnosti, u stejného stolu, však filmu dávají výrazně nervní nádech. Více znepokojivá je už jenom postava vnuka, jejíž iritující přítomnost na plátně probouzí po scéně autonehody z Vejdi do prázdna či mučivé „dětské” sekvence z Climaxu otázku, co kdy Noému udělaly děti a proč nově netrpíme s nimi, ale kvůli nim.
VERONIKA: Podobně bychom se mohli ptát, co mu kdy udělal Dario Argento, že ho obsadil do role muže plného lásky, který ale beztak nakonec nejvášnivěji miluje sám sebe a svůj svět. A že ho nechá umírat podobně jako upíra v nějakém klasickém hororu. Na druhou stranu tu režisér kultovních giallo filmů dostal možnost uměleckého znovuzrození, tentokrát jako ve své roli naprosto přesný herec.
S odstupem, kdy už se mé rozdrásané nitro trochu zahojilo, strašně oceňuju i to, jak přesně, věcně a hlavně stručně dokázal Noé zobrazit stav současného francouzského sociálního státu. A to všechno jen tak mimochodem, bez laciných efektů a citového vydírání. Tímto zdravím tvůrce superpopulárních Nedotknutelných.
VIKTOR: Dario Argento ve filmu Gaspara Noého mohl působit jako laciný gimmick, ale nakonec to je přesně naopak. On i Lebrun prochází filmem pomocí takřka robotických pohybů, jak už je stáří přináší, Argentovi pomáhá, že nemusí hrát po boku zkušené herečky v mateřštině. A Noému detox mimořádně prospěl. Vortex je náročný film, ale kromě procesu umírání odhaluje i znovuzrozený drive režiséra, který se už trochu ztrácel ve svých stroboskopických nočních můrách.
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?