Články / Sloupky/Blogy

Lesu je jedno, jak se máte #1

Lesu je jedno, jak se máte #1

Jiří Špičák | Články / Sloupky/Blogy | 24.03.2020

Lesu je jedno, jak se máte, napsal Luke Turner ve své loňské knize Out of the Woods a já na tuhle větu od té doby pořád myslím. Je to totiž jedno i potoku, hlíně, všem ptákům a ostatním zvířatům. U potoka nemá nikdo na nic názor, nebaví se o tom, co děláte vy, co neděláte a co byste měli dělat. Nemusíte tam poslouchat, kolik lidí je ještě vhodné obětovat šlapající ekonomice, kolik procent smrtí je v pořádku a od jakého věku už můžeme lidi odepisovat.

Nemusíte tam ale ani poslouchat, že je Covid-19 trestem Matky přírody na lidstvu, že nám posílá morový vzkaz a oplácí nám naše chování. Neoplácí nám nic, přírodě je to všechno jedno.

A to potřebuju slyšet. Nic.

Tady by to mohlo končit, ale nekončí. Ani já úplně nezvládám nedělat nic, i když bych se to chtěl naučit. Takže výpravy k potoku, kde ráno bývá málo lidí, odpoledne jenom o několik víc, a když je pořádně protáhnu k jezeru, není už tam vůbec nikdo, prokládám četbou knih o chození, přírodě a o tom, že je obecně dobré nic neříkat. Prokládám je kromě toho ještě hraním počítačových her, ale jenom těch, ve kterých se hodně chodí. O tom ale jindy.

O Lukeovi Turnerovi a jeho knížce Out of the Woods už jsem psal přesně před rokem, ve Full Moonu #96 věnovaném hnutí New Weird Britain. Milostný dopis Eppingskému lesu na severovýchodním okraji Londýna, kam se Turner chodí ukrývat, když ho život něčím nalomí, záměrně nabourává představy o nature writing jako o něčem vznešeném a meditativním. Out of the Woods je temná knížka o osobních démonech, sexuálním zneužívání a depresi, která se vždy nakonec vrátí. Les vás z ní nevyléčí, musíte to zkusit jinak.

„Dojděte až do pekla a až tam budete, nezastavujte se,‟ píše Rebecca Solnit v knize esejů A Field Guide to Getting Lost. „Nakonec vyjdete na druhé straně.‟ Solnit je přední americká feministka a environmentalistka, píše o aktivismu, politice a lidských právech a všechna tahle témata se v knize A Field Guide to Getting Lost objevují. Jedna výzva ale převládá: zkuste nedržet život tak křečovitě ve svých rukou a na chvíli se ztratit. Budete překvapeni, co všechno v tom ztracení najdete.

„Krajina, ve které je člověk zakotvený, není pevná. Je tvořená pamětí a touhou, ne kameny a hlínou,‟ píše Rebecca Solnit a mně tahle část knihy připomněla, proč jsem se po patnácti letech vrátil zpátky do Olomouce a proč mě tak baví chodit po stále stejných místech. Protože samozřejmě nejsou stejná. Před patnácti lety jsem jezdil autobusem do školy do Litovle, cesta trvala čtyřicet minut a já ji vždycky celou prospal. Mezi Olomoucí a Litovlí jsem neviděl žádnou spojnici, Litovel byla ostrov, na kterém jsem nechtěl zůstat, ale stejně jsem na něm ztroskotával.

Před měsícem jsem jel do Litovle znovu, to ještě nikdo netušil, že město za chvíli skončí odříznuté v karanténě, ještě za tmy jsem nasedl do autobusu, stejně jako před patnácti lety. Chtěl jsem si poprvé spojit Litovel s Olomoucí, promyslet tu cestu a celou ji projít pěšky. A tak jsem to udělal. Asi jsem si myslel, že na něco přijdu, ale když jsem se po šesti hodinách cesty lužními jasanovými lesy, meandry řeky Moravy a nivními loukami vynořil na kraji Olomouce a uviděl špici kostela svatého Cyrila a Metoděje v Hejčíně, nestalo se vůbec nic.

A to mě uklidnilo.

Luke Turner měl pravdu. Pravdu měla i Olivia Laing, která v knize To the River léčí svoji nejistotu cestou podél celého toku řeky Ouse, stejné řeky, do níž v roce 1941 vstoupila Virginia Woolf s kameny v kapsách. Olivia Laing po cestě dekóduje krajinu, vzpomíná na spisovatele Kennetha Grahama a paleontologa Gideona Mantella, který u řeky Ouse objevoval dinosauří kosti. Odpočívá u stromu, svačí jablko a sýr, čeká, až klesne slunce a ona bude moct pokračovat dál. Nakonec dojde až k místu, kde se Ouse vlévá do estuáru Humber a dál do Severního moře. A na nic nepřijde.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Anime na doma: Čarodějka Kiki, sousedé Jamadovi i tanuki

Karel Veselý 01.04.2020

Nejvyšší level zasvěcení je zhlédnutí všech krátkometrážních filmů promítaných exkluzivně v Muzeu Ghibli v tokijské čtvrti Mitaka.

Šejkr na doma: Nepříjemný doušek?

Michal Pařízek 31.03.2020

Dubnové číslo v tiskárně, co dále? Teaser na květnové číslo, pan Metnar i Bitches Brew.

Na doma: Krása v opakování

Aneta Kohoutová 31.03.2020

Na internetu probíhá hluboká těžba lidského potenciálu, ale mně se zrovna chce prostě jenom být.

Šejk #60: "My long view’s blurry by snow, streaming cast and tones..."

Michal Pařízek 30.03.2020

Dneska jen pár slov, o to více písniček. Taky jste si všimli, že hudbu posloucháme jinak, když je člověk o samotě?

Videohry na doma: Opakovaním k dokonalosti

Jonáš Sudakov 30.03.2020

Keď počúvam ľudí po tridsiatke s leskom v očiach opisovať, ako sa im pohyb pretáčania kaziet ceruzkou vryl do svalovej pamäte, môžem iba zaplakať.

Šejkr na doma: „Všechnu moc imaginaci.“

Michal Pařízek 29.03.2020

Víkendový volnější režim neznamená, že si ničeho nevšímáme. Zvlášť příkladů od těch, které bychom měli následovat.

Art Side of the Moon (na doma): Kreativní tenzi ani virus neochromí

Petra Juráčková 29.03.2020

Řada hudebníků, herců a dalších umělců všeho druhu zásobuje internet neustálým přísunem svého karanténního umění. Ani instituce jako galerie nezůstávají pozadu.

Šejkr na doma: Jistoty a návraty

Michal Pařízek 28.03.2020

Velkou výhodou nuceného pobytu doma a zvlášť o víkendech je skutečnost, že můžete pít víno už odpoledne, třeba v kanclu na balkóně.

Živelný zápisník na doma: Oslava pomalosti a zastavení

Libor Staněk 28.03.2020

Domov je – jak se často říká – naším prvním vesmírem, je skutečným kosmem. Kosmem ve všech významech slova, píše francouzský filozof Gaston Bachelard.

Šejkr na doma: Francouzská edice

Michal Pařízek 27.03.2020

Poslední hřebíček: „Ochranný svaz autorský vyplatil jednorázovou finanční pomoc skladatelům a textařům. Výše vyplacené částky není známá, stejně jako o jaké umělce jde“.