Shaqualyck | Články / Recenze | 07.04.2013
Vzpomínáte na Roberta Zemeckise? Ne?! A co Trosečník, Forrest Gump nebo Návrat do budoucnosti? Tak vidíte. Všechny tyhle legendární kousky má na triku frajer, co před pár lety ne zrovna prozíravě upsal duši moderním technologiím a za své cizelované motion capture animáče sklízel poslední dobou spíš vlažné „otazníky“ než „zdvižené palce“. Statut pozvolna vyhasínající režisérské supernovy však po jeho posledním filmu jistě dozná změn. Jemu Polární expres rozhodně neujel.
Let v sobě šikovně propojuje to nejlepší z několika oblíbených žánrů a svým způsobem jde o hru na jistotu. Zemeckis si potřeboval ověřit, že na to pořád ještě má, a vsadil na kartu, která mu šla vždycky nejlíp, DRAMAtický příběh obyčejného člověka ve vleku neobyčejných událostí. Chybující jednotlivec čelící vlastní (nejen) morální nedokonalosti. Bolavý pohled do vězení vlastní existence se všemi jejími závislostmi, dilematy a rozhodnutími, na něž nikdy nemáme dost odvahy.
Entrée Letu obstarává velmi sugestivně podaná letecká havárie, která hravě strčí do kapsy většinu nejadrenalinovějších výjevů z libovolného katastrofického spektáklu (Emmerich může jen tiše závidět). Pociťujete-li při nástupu do letadla slabost v kolenou, vězte, že po téhle scéně už se k žádné létající rakvi ani nepřiblížíte. Tentokrát však zaúřadovala sebevražedná ekvilibristika muže v kokpitu, který se strojem přece jen dosedl na zem a většinu pasažérů zachránil. Hrdinský epos má ale jeden háček. Jeho protagonista totiž pilotoval sjetej, jak zákon káže. A tak zatímco média ho oslavují, v šanonech vyšetřovací komise klíčí důvodné pochybnosti.
Postupně vychází najevo, že kapitán Whitaker je mnohem víc než příkladný Američan zapomenutý člen Rolling Stones, který svůj volný čas tráví obcováním s letuškami a vypalováním zobáku vším, co hoří a co je zrovna po ruce. K snídani lajnu koksu a lahev vodky. Nebo dvě. Exmanželka se synem si leda tak řeknou o peníze a jeho jediným parťákem je hipísácký drogový dealer v neodolatelném podání Johna Goodmana. Sympathy for the Devil nezní ze soundtracku jen tak pro nic za nic.
Jak už to v podobných filmech bývá, přichází vnitřní boj, výčitky svědomí, snaha změnit status quo a vykročit do zbytku života tou správnou nohou. To, co následuje, není až tak těžké uhodnout. Likvidace domácích zásob, vztah s feťandou Nicole, sezení anonymních alkoholiků, nákup nového chlastu, vztek, bezmoc a tak dále a pořád dokolečka. Život jako nekonečná jízda na kolotoči, jehož trajektorii lemují zvratky a prázdné flašky.
Denzel Washington s každou další rolí potvrzuje svou hereckou univerzálnost, a ačkoliv už nikdy pravděpodobně nezahraje líp než ve Philadelphii, pořád je to machr, na jehož výkonu můžete s klidným svědomím postavit celý film. Jeho Whip Whitaker nesvádí k falešné dojímavosti, nekřičí do kamery „Tady stojím, dejte mi dalšího Oscara!“ Washington to nepotřebuje. Stačí mu pár pohledů, jeden značkový úsměv, dva-tři loky a jeho lavírování mezi hrdinou z lidu, miláčkem publika a závislákem mu bezezbytku věříte. Protože tenhle chlap, jak sám tvrdí, „pije rád“. Tak jako v životě i tu platí, že po každé kalbě následuje vystřízlivění a když se z kocoviny stane rituál, je potřeba přitvrdit. Odvykačka dá zabrat. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě.
Let / Flight
Režie: Robert Zemeckis (2012)
www.paramount.com/flight
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.