Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 29.09.2019
Jak vůbec hodnotit osobní výpověď? Všem, co znají Amandu Palmer a její tvorbu, je jasné, že je jednou z nejupřímnějších osob hudebního průmyslu. Jak sama řekla v Hybernii, jejím úkolem je “být tím hlasem”, mluvit o věcech, o kterých se nemluví, “make light”. Taky že nevěděla, jak tohle turné propagovat, ale že lidi, co dorazí na její koncert, asi očekávají cokoliv. A tohle ona teď potřebuje.
Palmer v lidech budí dojem, že se znají roky, zřejmě je to její přítomností na sociálních sítích, nenuceným vystupováním, všemi těmi věcmi, co vadí jejím odpůrcům a internetovým hejtrům. Její poslední album There Will Be No Intermission je zatím nejtemnější a nejosobnější, ale vystoupení není jeho prezentací, spíš rozpravou, kterou Palmer prokládá relevantními písněmi napříč diskografií a vysvětluje. Mluví hodně. O věcech, nad kterými možná neuvažujeme, ale když jsme tady s ní, tak i jo. O umění a roli umělce ve společnosti, identitě umělce, o odpuštění, potratech a interupci, o mateřství, smrti. Vypráví historky, které znějí až prášilovsky, ale přitom je jasné, že se staly, to, jak mluví o emocích a pocitech, je reálné a úpřimné. Vystupuje pátý den po sobě, což je v tomto naložení obdivuhodné. Palmer vypráví o tom, jak v pubertě doma mlátila do klavíru do pozdních nočních hodin, pořád na něm praskaly struny a rodiče to tolerovali, protože jim bylo jasné, že je to levnější než psychoterapie.
fotogalerii z koncertu můžete vidět tady
Její slova často rezonují a uvíznou v hlavě, spolu s hudbou. U kohokoliv jiného by to sklouzlo ke kýči, u Palmer je jistá vyhrocenost normou. U nových písní se dozvíme celý proces tvorby (A Mother’s Confession, Bigger on the Inside) a najednou dostávají hlubší rozměr. Asi ji nemusím vidět a slyšet často, ale je to levnější než terapie. Na konci Amanda Palmer zve svoji Patreon rodinu na společné foto po koncertě, “pokud ještě přispíváte a chcete, tak se pojďte taky vyfotit a přispějete pak”. Co lidem dáš, to se ti vrátí. Několinásobně.
Amanda Palmer (us)
26. 9. 2019 Divadlo Hybernia, Praha
foto © Jakub Václavek
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.