Loni (jsem nebyl) v Marienbadu

Ahoj, mami.

Tak jsem vyrazil do Mariánských Lázní, na Moody Moon Noize. Festival je součástí místních kulturních radovánek, celé to zaštituje spolek Švihák, což je takový nadšenecký kolektiv lidí různého věku. Jsou chytří, aktivní a zatím se nenechali otrávit maloměstem. (O několika z nich jsem ti vykládal posledně.) Letos vládly letní teploty, což tady nebývá úplně zvykem, teda ne nutně několik dní za sebou. Mohl jsem chodit bez košile a nikdo neměl oči navrch hlavy. Jen ženské na vrátnici Zlatého zámku se na mě dívaly pobaveně. Ta první ve službě prosila, abych klíč při odchodu odevzdal, že prý tam furt někdo je. Napadlo mě, jestli mi nechce zkontrolovat pokoj. Raději jsem si složil věci do komínků, rozvěsil košile, nažehlil puky a vytáhl žehličku ze zásuvky. Taky jsem zatemnil. Koupelna byla čistá, toaleta ve vůni, ramínek osm.

Už dávno jsem zapomněl, jak jsi nás se ségrou tahala po nočních vlacích do Poděbrad. To byly první lázně, co si pamatuju. Ale noční spoje už nevypravujou, tak jsem jel prvním ranním. Cesta tě připraví na to, co tě čeká, že? Přede mnou seděla superblondýna v tygrovaných šatech (to se ještě nosí?), vlasy vyšisované k barvě kůže, řasy tak dlouhé, že jima leštila displej mobilu. Na Hlaváku si za mě sedl starý mládenec s vykulenýma očima a už na Smíchově se mohl zbláznit, když ohlásili dvacet minut zpoždění. V hlavě mi blikla kontrolka a vteřinu na to, počítám, že ta paní za mikrofonem nestihla ani polknout, než jí nahlásili nové číslo, to byla hodina dvacet. Mužíček v kalhotech natažených tak vysoko, jak to dneska nosí mladé holky, s ledvinkou za pasem a v upocené košili spustil tirádu a hledal posluchače. Děda přes uličku jen mručel do brašny, zato bába před ním se chytla hned. Za minutu už byli v družném hovoru a jeho obsah jsem si uměl představit i přes sluchátka. Za další dvě hodiny jsem stáhl dva cidery, abych se udržel v klidu, problém byl, že jsme pořád stáli na Smíchově. Nepanikařil jsem, ale proč nemám rád lidi, jsem věděl docela přesně. Pak jsem konečně na chvíli usnul. Krajina za Plzní je za odměnu, čím blíže hranicím, tím hlubší lesy. Muž s ledvinkou musel obvolat všechny chudáky, co má uložené v mobilu, aspoň dvakrát, bába stihla vyprudit všechny okolo, a když začala s tím, že za bolševika by se tohle stát nemohlo, hodil jsem po ní plechovku. Průvodčí jí dal papír, na který si mohla vybrat v bufetu bolestné za třicet korun, a to jí rozčílilo ještě víc. „Tohle bych chtěl mít doma,“ vydechl průvodčí, zatímco ledvinka vystřelil do byfé. Vracel se skoro hned, smutný. Zavřeno.

Název Zlatý zámek je trochu zavádějící, v podstatě je to intr, jehož další dvě části se jmenujou Slávie a Božena Němcová. Netuším, jestli to má nějaký podtext, a chtěl jsem se zeptat Míši a Máši, což jsou bratři v triku, jenom holky a dvě, na které jsem narazil ve foyer, ale těch se potřebuju optat na úplně jiné věci. Do centra je to ze zámku kousek. Lidi se tu nemoci nebojí, a to ani turisti zvenku, tady by ses uklidnila. Němci, Rusové, basketbalová reprezentace na soustředění. V horní, turistické části se moc místních nepohybuje, ale večerky tu jsou. Jen se zavírají v pět. Prošel jsem se Hlavní kolonádou, která je nejdelší v republice. Chladivá, skleněná. Nádherná holka v kavárenské uniformě tam zrovna sklízela židle a stolky, to byl učiněný balet. „Do pravé ruky pohárek, do levé oplatku a korzujte po kolonádě,“ viděl jsem nápis, slunce už bylo nízko, hladiny jezírek se leskly jako na pohlednici. Do levé ruky jsem si vzal cigáro, do pravé pohárek a šel vyvážit ten libý zážitek. V postranních uličkách nahoře nad městem potkáš civily, taky je tam Arbo bar, ten by se neztratil ani na hornické periferii. Stejným směrem šel i chlápek dobře sedmdesátiletý v károvaných pumpkách. Ostře kontrastoval s výčepním v kombiné, jak ho nosili pinglové ještě na začátku devadesátek, košile s vestou a knírem, tužkou za uchem. Před knajpou seděl navátý dědek se psem, vedle něj dvojka žen ve zralém věku, které tam zrají asi pravidelně, ale když ten čas tu plyne tak nějak jinak... Čím výše jsi nad městem, tím je pomalejší. Touhle logikou by čas na Kladské už musel být pomalý jako voda tamního Černého rybníka. A možná i je.

A tomuhle neuvěříš – nad Zlatým zámkem teče Pstruží potok. Ploužím se stovky kilometrů, abych se přesunul od jednoho ke druhému. Ráno jsem se přidal ke skupince, která mířila do kopců. Šel Jakub, krásný kluk z plakátu, který pěstuje zeleninu. Zkouší kouřit papriku, tak jsem mu povídal, co dělám s rajčatovými semínky. Ondru jsem neznal, ale hodní lidé naslouchají a mají nezvykle modulované hlasy, a to on má. Zuzka je tiché slunce, které bych si potřeboval schovat do tabatěrky a občas mu něco zašeptat, ztělesněný mír. Vůbec to byla taková zenová výprava za pozoruhodnostmi okolí. Z rozhledny Hamelika je vidět vesnice Velká Hleďsebe, i nejvyšší vrcholy směrem na Cheb. Mariánky jsou utopené v lesích, takhle seshora by nikdo neřekl, že se tam válí dlouhý líný pes města a pod ním prameny. Pohled na sjezdovku s lanovkou vyrovnal hvozd, který se jmenuje Hvozd, taky malá obůrka s daňky. Výletní tahák se jmenoval Miniaturpark, nabízí zmenšeniny českých hradů a zámků. Obehnaný plotem a vstupným. Ještě víc nás uchvátila architektonická vsuvka hotelu Krakonoš, který je ve tvaru sedlové střechy sahající až na zem, řekl bych socialistická přestavba. Restaurace na terase je okrášlená naivistickými dřevěnými sochami pohádkového charakteru. Děti odběhnuté od jídelního stolu si odřezávaly kousky kloboučků z olbřímích hřibů, snad je snědly až doma. Jakmile jsme zaplatili piva v kelímku, pan vrchní utnul objednávky tohohle druhu, hipíky tam nechtějí. Kamzickým jezírkem sice protéká Pstruží potok, ale jinak je to louže stojatá, plavky zůstaly suché. Cestou jsme nepotkali skoro nikoho. Vlastně jo, u Bedřichova kamene byl postarší pár, který říkal, že si za ten kámen máme vlézt, že je to zvláštní pocit. Průrva a desetitunové šutry nade mnou. Zvláštní pocit jsem smyl na pokoji další sprchou, bylo mi do zpěvu.

Měl jsem dva outfity na každý den. Zkusil jsem přezíravého páska, dobře udržovaného geje v nejlepší letech, i pečlivě vyladěného hochštaplera jemného, lázeňského formátu (kajícný gigolo nakonec zůstal ve skříni). A dobře mi bylo ve všem. Protože Ferdinandova kolonáda je něco mezi… Renoirem a Boschem, záleží na rozpoložení a noční hodině. Takové to místo, kde přijdeš a víš, že jsi tam už byla, a ten pocit tě už nikdy neopustí. Klasicistní střih, úhledné záhony, mlatové cesty, na straně rozpažené kolonády část, která se hodí na výstavy i koncerty. Tři dny jsem lehce přecházel z hladiny gama do alfy, aniž bych registroval betu. Možná to bylo i tím, že jsme s Jakubem pili železité prameny, možná se potkaly okolnosti. Uvažuju, kdy jsem to zažil naposledy… Určitě bych si vybavil podobně vyladěné momenty a části některých festivalů, ale abych takhle proplouval dva a půl dne, to nevím. Mohlo to být ženami, které vrhaly pohledy téměř jen veselé, mohlo to být tou, která mi řekla, že by se mnou chtěla poodjet. Nebo i tou, která chtěla doprovodit na pokoj pro brýle na čtení. Pevně se do mě zapsal nenávistný pohled jedné, která viděla něco, co nikdo jiný. Taky mě naplňuje neskonalou náklonností, když si vzpomenu na Markétu, která se svými dvěma dcerami vytváří tak dokonalý trojúhelník, že člověk by chtěl naplnit všechny jeho rohy stejnou přívětivostí. Ještě pořád stíháš číst? Možná to kapku srazím, zase gama.

další lázeňské ohlasy nechte zaznít tady

První večer, když se Ferda zavřela, jsme koukli do města. Mariánky nejsou Frýdek, tady počítají nonstopy na prstech jedné ruky, ale jeden pozoruhodný bar tu je. Na Chebský. Nemá asi ani jméno, u Vietnamců se to tolik nenosí, zato se u nich nosí interiérový design. Na stropě medvědí kůže lemovaná žárovičkami, kašírovaný krb, nad ním paroží, vedle šipky, televize. Uvnitř parta z Porgu na hodině dějepravy. Zkoušel jsem ještě umluvit vrchního, aby nás nevyhazoval, ale měl toho všeho plné zuby a uvnitř nechal jen slimpáka na baru, který byl se stoličkou snad srostlý. Všechno to chytalo trochu surreální nádech. Apačka měla ten den výročí a my se snažili být veselí a jak nám to tak šlo, stáli jsme před kasínem. Dva odrbaní chlápci eskamotérsky šermovali cigaretama. Uvnitř skleněná kukaň s akurátním mladíkem, který zase mával striktně nastavenými pravidly. Barmanka s obličejem barvy patizonu čekala, co se bude dít, bez členského průkazu prý nehne ani brvou. Takže mám černo-stříbrnou kartu, na jedné straně je nápis Casino Atrium, na druhé starcasino. Lidí u zábavných strojů nesedělo málo a nikdo kromě nás tam nebyl na poslední sklenku. I tady běžel čas jinak.

Další báječná věc na Ferdě je, že se tam pořád mísí lidi. Ti, co přijeli kvůli programu, ti, co si přišli jen poklábosit, náhodní kolemjdoucí. Všechny věkové kategorie vytvářejí nadzemsky vyrovnaný prostor, kde si nikdo nepřipadá nepatřičně, nikdo tu není navíc. Odpoledne hráli čilí páprdové pétanque, Veronika přijela s mámou (ta by se ti, zdravotnice zcela povznesená nad korománii, líbila), Janka i Jitka s dětma, těch tam vůbec bylo dost. Karel s Jirkou si nechali dovézt tinkturu z Kyselého jezera, které je hned vedle Černého rybníka na Kladské, prý skvělá na oči. Anya z Kazachstánu chodila spát přes kopec až bůhvíkam, fotografka Kristýna tančila mezi lidma naboso a nebyla jediná. O neobyčejné chemii kluků a holek z Heartnoize jsem ti vyprávěl dříve, o děvčatech z Mood napíšu příště. Určitě by se ti líbila zpěvačka Amelie Siba, nad tou by člověk nejraději roztáhl slunečník, aby ji nespálily hladké pohledy a ostrý svit. Její písničky jsou naživo prokreslenější, má nenucené charisma a vůbec vypadá jako ztělesnění věku nevinnosti. Možná bys byla překvapená, co se dneska poslouchá, hoši jedou třeba trampskou muziku. A zní to až šedesátkově, jen divočeji, něco pro tebe. Skupina se jmenuje Dingo, zpěvák hraje na ukulele a balalajku a má auru, jakou jsem ještě neviděl. Je vysoký jako sosna, hlava holá a tak vážný a oddaný výraz, že když začne zpívat, ožívá krajina (hluboké hleďsebe). Chtěl bych ti napsat o každém, kdo tu byl, ale stejně bys řekla, že si vymýšlím. Koho mi budeš věřit, to je Edúv syn, slovenský raper z Prahy. Vypadá jako spousta mých kamarádů z dětství, ale oproti nim ho něco trápí. Víš, jak jsme s klukama zkoušeli u rybníka kdeco a vraceli se kdovíjak? Dnešní generace řeší bytostný smutek, už nemíchá léky z radosti a hlouposti, ale protože je potřebuje. Já vím, zní to divně, ale Edúv syn byl navzdory tomu všemu nejtanečnější a nejeuforičtější koncert ze všech. Skákali tam pospolitě všichni mezi patnácti a padesáti, o půlnoci na kolonádě, která svítila jak polární záře. Fakt.

Cesta domů byla o něco rychlejší, ale stejně jsem po vlacích celkově strávil šestnáct hodin. To je více, než jsem za ty tři dny naspal. Je mi dobře, jen jako by mi něco chybělo. Skočím si pro mast na hemoroidy, udělám mátový čaj a půjdu dělat něco užitečného. Líbilo by se ti tam.