Články / Reporty

Lunchmeat 2019, letos s koninou

Lunchmeat 2019, letos s koninou

Vadim Petrov | Články / Reporty | 08.10.2019

Pod Lunchmeateam si představím bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinaci nalezeným. Objevování, kreativitu, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou a často nejen tou. Formálněji, Lunchmeat festival se etabloval jako příležitost seznámit se s formami, kterých může elektronická hudba nabývat, médii, které může doprovázet, a případně nahlédnout i nikam nevedoucích cest. Tak jsem ho aspoň dosud chápal, omámen souhrou světla a zvuku v ranních hodinách. Webové stránky hrdě uvádějí „Obsessed w audiovisual mindf*cks and those who question status quo“, ale je to lež.

Rozšířit dvoudenní akci na celý týden zní prďácky. Od pondělka do středy nabídne sférické promítání v planetáriu, megaširokou ledku v CAMPu nebo ambientní klídek v jinak často prudce akčním Ankali. Týden vrcholí třídenním večírkem ve Studiu Hrdinů, majestátním sále v útrobách Národní galerie. Problémy začnou záhy: lístků na celý týden je málo a na české poměry nejsou zrovna levné, kdo nevytasí dvojku hned v pravé poledne, má utrum. Doprovodné akce netřeba, říkám si, dosud mi k blaženosti vždy stačila jedna noc.

fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu

Hned po příchodu do Veletržního paláce zaujme přepracovaná tzv. klubová stage. Oproti loňskému kompromisu letos vypadá profesionálně, zahalená látkou a s velkou projekcí nabídne potenciál, který ale vidím naplno využit jen jednou – během nezastavitelného rychlíku HDMirror. Ten zahraje nejlepší přednahraný set, co jsem kdy slyšel, neutuchající taneční kladiva doplňuje synchronizovaná, rychle střihaná koláž motivů moderního světa. Naváže Pretty Weird Overtake, popisky slibovaly divokou párty, dočkám se ale kecací klubovky, vzpomínka na Neone, kde se zpravidla víc postávalo, než tancovalo. Doprovod k řešení problémů s exklusivně casshless platbami dobrý, status quo z hrdého motta se zde ale spíše vytváří, než boří.

Hlavní stage lahodí oku: masivní plátno, výkonný projektor, repro věže a nad hlavami baterie světel. Ty bohužel zůstávají převážně nevyužity, poslal bych zástupce Lunchmeatu na halové akce jinách žánrů a doporučil sluneční brýle. Stejně tak projektor se přibližně v polovině večera vypne a tak už zůstane do rána. Dobré show k vidění jsou (Lakker), to bych nerad popíral, ale následovány taneční hudbou, která v pražských klubech hraje každý druhý víkend bez potřeby velkých slov a nesmyslné typografie. Víkendový program je redukován na zábavnou, ale vcelku nezajímavou párty. Příkladem za všechny dám veterány Octave One: cool, hrajou na synťáky, ale balancují na hraně monotónní nudy, takhle si poslední set hlavní stage nepředstavuji.

fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu

Vinu přisuzuji dvěma faktorům: Studio Hrdinů je sice atraktivní, pro potřeby Lucnhmeatu ale zcela nevhodné. Předcházející ročníky nabídly daleko členitější lokace, umožňující více experimentů zvukových, vizuálních i prostorových. Velké proluky v hlavním sále by tolik nevadily, kdyby se mezitím dalo dělat něco lepšího, než se opírat o bar nebo kouřit v dešti.

Druhou chybu vidím ve velikášství organizátorů. Odsunout zajímavé projekty do vhodnějších lokací schvaluji, ne ale za cenu strádání hlavní události. Hodiny nudy, prokládající skutečná audiovizuální vystoupení, bych vyházel a spokojil se s jedním dnem plným kvality. Hrdě se považuji za jednoho z „audiovisual mindf*cks“ a den za dnem jsem čekal do rána, co ještě přijde, abych nakonec odcházel zklamaný.

Info

Lunchmeat Festival 2019
3.–5. 10. 2019 Studio Hrdinů, Praha

foto © Lukáš Bandura

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.