Články / Reporty

Má smysl nedělat ze sebe většího blbečka, než je nutné (1. díl)

Má smysl nedělat ze sebe většího blbečka, než je nutné (1. díl)

Jason Orlovich | Články / Reporty | 10.10.2012

Každé turné je jako vojenské tažení. Ale jít do bitvy bez armády? Vždycky jsem s sebou měl tlupu kámošů, a ačkoli jsme nevyhráli každou potyčku, turné co turné bylo bez výjimky lekcí k nezaplacení. Hrál jsem s The Yellow Press (původem ze San Franciska) a s Polite Sleeper (z Brooklynu) všude po světě a snad za každé myslitelné situace, ale nic z toho se nevyrovná pocitu, když se sami ženete napříč Evropou, bez mapy, natož gps, s komínkem půjčených cédéček a nulovými očekáváními. Podia byla opuštěná, ale potřeba předvádět se a vystupovat nebyla nikdy urputnější, než když jsem stál před lidmi sám, bez kapely. Na druhou stranu, byl to můj cíl od začátku: zkusit si, jestli zvládnu odehrát koncerty jinak, než jsem z dřívějška zvyklý. Chtěl bych poděkovat Lucovi, kamarádovi, který mě prvních pár dní na turné podpořil svou přítomností a doprovodnou kytarou. Následující deník mapuje několikadenní dobrodrůžo z předních linií.

Den 1: Lausanne, Švýcarsko
Čekej nečekané. Asi každé turné, které jsem podstoupil, potkalo den před začátkem nějaký průser. Prázdné gumy. Poruchy motoru. Ztracení kytaristi. Když jsme vyjížděli z Paříže, nutně se něco muselo přihodit. Přes internet jsem si pronajal auto, jehož cena se zdála dostatečně nízká, a ve středu brzo ráno si ho jel vyzvednout na Gare de l’Est. Auto bylo připravené, ale při placení zálohy mě zradila kreditka. Odmítala zaplatit požadovanou sumu. Jako ze špatného snu horlivého turisty: máš mapu, máš trasu, ale nemáš se po ní jak vydat. S Lucovou pomocí jsme se nakonec z Paříže vypotáceli a do Lausanne dorazili o čtyři hodiny později. Promotér měl nervy v kýblu, ale choval se k nám mile. Přijet pozdě hned na první koncert nikdy nevěstí nic dobrého, ale rychle se naučíte sklopit hlavu a snažit se dohnat, co jde. Vystoupení se moc nepovedlo, bylo krátké a pořád jsem musel ladit, ale hráli jsme v nádherném divadle. A ten večer tam pracovali samí senzační lidé. Přímo v budově byl privat pro kapely, takže jsem šel brzo zalomit. Snad abych zapomněl na martyrium prvního dne. Luca šel do města se starým známým a ráno jsem je našel svorně chrápající ve vedlejším dvoulůžkáči.

Den 2: Bern, Švýcarsko
Zkusme předstírat, že turné začalo až dnes. Ráno jsme se vydali na sever do Bernu, cestou kolem snad všech jezer, které Švýcarsko může nabídnout. Podobné přejezdy udělají i z těch nejhorších turné pamětihodné zážitky. Plán byl jasný, zásobit se místními sýry a pivem, bez ohledu na to, jaký bude večer. Do Bernu jsme dorazili načas, po krátké pauze ve Fribourgu, kde jsme měli rande s booking agentem. Hráli jsme v krásné kavárně s příjemnou obsluhou, jenže dobou, kdy jsme začínali hrát, byly stoly už vesměs prázdné. Těch pár, co se zdrželo, naštěstí vypadalo spokojeně. Dříve jsem si všiml, že Švýcaři jsou snad jediný národ, který uvádí tarify a ceny lístků na autobusových zastávkách i tramvajových linkách. Zmiňuju to proto, že jsem ten večer potkal jednu paní – koupila si po koncertě desku a začali jsme si povídat. O světové ekonomice. Byla zaměstnaná u národní banky nebo tak něco. A teď si představte, že to byl můj první kontakt s fanouškem během turné – a hned s ekonomkou. Já, člověk, který je zvyklý hrát v anarchistických squatech. Pár minut nato jsme museli jít nakládat a přesunout se do privatu, v němž jsme spali. Usnuli jsme při Pulp Fiction a probudili se do mlhavého rána a jídlem přecpané kuchyně.

Den 3: Saarbrücken, Německo
Další rychlý přejezd srdcem Evropy, tentokrát do divadla, v němž jsem hrál už mnohokrát, v jinak dost nudném německém městě. Dramaturg divadla, toho večera i promotér, je obrovský gentleman, navíc se vstřícnými zaměstnanci, kteří se mi rok od roku zdají mladší a mladší. Polite Sleeper tady vždycky měli rádi a ani tahle show nebyla výjimkou. Taky musím přiznat, že poprvé za tři čtyři dny jsem se cítil fakt dobře, snad jsem i dokázal působit sebevědomě. Řekl bych, že to má smysl, nedělat ze sebe většího blbečka, než je nutné, když už se lidi namáhají přijít zjistit, o čem tahle sólo záležitost jako má bejt. Pod podiem tam mají řadu sedacích pytlů, což mě vždycky provokuje ke skoku. Jen abych zjistil, co se bude dít. Ani tentokrát jsem se neodhodlal, ačkoli by Luca určitě zvládl hrát pár minut úplně sám. Koncert se nám jinak povedl, z čehož jsem měl velikou radost. Ten večer jsem hrál jako support pro jiného zpěváka ze Států. Byl celkem sympatický, ale babral se v tom přecitlivělém hospodském country rocku, který nesnáším. Nebo tak něco. Až jsem si pomyslel: Do čeho jsem se to s touhle sólovkou proboha uvrtal?

Den 4: Frankfurt, Německo
Frankfurt je strašně divné město. Nacpané bankéři a studenty a deštěm. Aspoň tak si ho pamatuju. Vždycky je tu vlhko a nikdy se nezačíná před půlnocí. Večer jsem otevíral pro dvě další kapely. Jedna z nich kdysi předskakovala Yellow Press v Berlíně. Je to už spousta let, takže jsem se jejich kytaristovi přiznal, že si je vůbec nepamatuju, načež opáčil, ať jsem v klidu, že už z toho ví taky prd. Rád narážím na podobné lidi z doby, která se zdá tak dávno, že snad musela být v minulém životě. Cítím se pak o trochu míň jako šílenec, že se pořád věnuju hudbě. Hráli jsme ve staré univerzitní aule, která musí být celkem super pro jakýkoli koncert – skvělý zvuk, skvělí a ochotní lidi. Okamžitě jsem se cítil jako doma, ale brzo mě zase doběhly limity sólo hraní. Přesně v těchhle chvílích bych s sebou chtěl mít kapelu a dělat pořádný kravál, ne hrát komorní verze svých skladeb a prokládat je historkami, jen abych zaplnil stage time. Začalo se klasicky pozdě, ale to jsem čekal. Nakonec se nám hrálo dobře a ze zákulisí a po koncertě jsem pak slyšel několik milých poznámek, takže cajk. Nevadí mi plnit roli předkapely, můžete si dovolit kratší set a zbytek večera proflákat na baru a s lidmi. Spal jsem v knihovně v patře a ráno musel dost brzo vstávat, aby Luca stihl vlak zpátky do Francie. Samozřejmě pršelo.

Den 5: Řezno, Německo
Na tenhle koncert jsem se fakt těšil, i když v Bavorsku možná hraju až příliš často. I přes to, jak malé město Řezno je, mám tu tolik přátel, že bych je nezvládl vyjmenovat. Řezno se táhne jako stříbrná nit historiemi jak Yellow Press, tak Polite Sleeper. Ironií taky je, že ačkoli byste ve městě čekali sotva jeden klub, který by musel vrchovatě stačit, snad pokaždé jsem hrál jinde. Tentokrát mi místní promotér vybral asi nejkrásnější možný prostor – starobylou, svíčkami osvětlenou kavárnu nad řekou, v jejíž hladině se jasně tetelí katedrála na opačném břehu. Večer kromě mě hrál ještě jeden místní kamarád a zase jsem se cítil, jako bych konečně trefil tu správnou žílu. Jestli je mi dobře rozumět. Snad jsem se večer co večer cítil lépe a lépe, až jsem dojel konečně sem. Něco podobného se stává pokaždé – po jednom večeru najednou všechno sepne a začne dávat smysl. Uvědomím si, proč tohle sakra dělám, proč takhle mučím tělo a proč opouštím zaběhnutou, naprosto zdravou rutinu a pohodlí domova. V němčině mají slovo pro „mráz“, který není tak úplně mráz (jinovatka, to by snad Jasoň mohl znát – pozn. Jacek). Vysvětlili mi, že jde v podstatě o vrstvičku ledu, která nepřežije první ranní paprsky. Podobně jako naše životy, pomyslel jsem si. Tu noc jsem usnul vyklidněný jako už dlouho ne.

(dokončení příště)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #11> / 2011. Překlad Jacek Orlowski.

Aktuální Jasonovo české miniturné:
www.facebook.com/events/272044596247951
14/10/2012 @ Nebeská čajovna, Plzeň
15/10/2012 @ Galerie U Mloka, Olomouc
16/10/2012 @ Před Pikolou za pikolou, Jindřichův Hradec
17/10/2012 @ Potrvá, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ztratit se pod dusotem syntezátorů (Ritual Howls)

David Stoklas 24.05.2022

Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný.

Snad je to pocitem... (The Smile)

Jiří V. Matýsek 21.05.2022

Očekáváná premiéra ve Foru Karlín, jen s pár dnů starou deskou přijeli The Smile, alias boční projekt dvou hlavních tváří Radiohead.

Rapové (ne)vítanie leta (Denzel Curry)

Jonáš Sudakov 19.05.2022

V rozhovore s XXL z mája 2022 sa Denzel Curry označil ako najlepší žijúci rapper. Tento titulok obletel celým internetom, ale nikto mu príliš neoponoval... Živě ve Žlutých lázních.

Plameny a černý dým nad letištěm aneb Rammstein

Jiří V. Matýsek 17.05.2022

Rammstein můžeme vyčítat ledacos: přílišnou přímočarost, útoky na nízké pudy, kontroverznost a kdovíco dalšího...

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace