Články / Reporty

Magie zvuků a chaos lockdownu (Next 2021)

Magie zvuků a chaos lockdownu (Next 2021)

Václav Adam, Jan Starý | Články / Reporty | 28.11.2021

VÁCLAV: Letošní, už jedenadvacátý ročník bratislavského festivalu Next nabídl o něco výraznější jména než v minulosti a také lákavý podtitul Magie chaosu. Sympaticky se téma snažil uchopit spíš kriticky, přesto se nepodařilo vyhnout některým banálním závěrům: skutečně si dnes ještě někdo klade otázky, zda je rozdíl mezi zvukem a hudbou nebo zda může chyba smysluplně doplnit záměr? Na druhou stranu, pokud tím organizátoři chtěli oslovit i širší veřejnost, chápu.

Bývá hezkým zvykem, že si skoro každý festival zaměřený na avantgardní čí experimentální hudbu vytvoří i vlastní definici této hudby. Vzpomeňme třeba „hudbu hutnou” (Alternativa) nebo „hudbu dobrodružnou” (CTM). Next je pak přehlídkou „hudby pokročilé”, což se první den koncertů reálně odehrávaných v Bratislavě projevilo i na věku vystoupivších. I když koncertům Faust a Thurstona Moorea, kteří měli jako jediní hrát v největším prostoru celého YMCA komplexu, Majestic Music Clubu, předcházela ještě performance Creative Catastrophe Collective zvaná Perspektivy v tradičním sále A4.

Kolektiv měl povedené jednotlivé nápady, ovšem jejich spojení do celku, ať už zvukového nebo vizuálního, nefungovalo. Návštěvníci se mohli volně procházet po prostoru s rozmístěnými objekty, ale skoro nikdo kromě profesionálních aktérů se bohužel nezapojoval, přestože to bylo v plánu. Možná i proto, že u vstupu chyběly instrukce. Gong, plech, bubnující fragment figuríny, houpající se plastové válce s reproduktory uvnitř, hladina čeřící se basovými frekvencemi nebo i lidský exponát v plastové „kleci”, který na její stěny chvíli hrál, to byly některé z částí instalace, které o perspektivu návštěvníků usilovaly. Vše se pomalu vynořovalo a zase mizelo včetně světel, zpěvu, který se pak dále efektoval, nebo hry na vlastní tělo amplifikované kontaktními mikrofony a rovněž zpětnou vazbou z malého repráčku zavěšeného na hrudi. Performance tak dlouhými tichými pasážemi či nepříliš zvukově vychytanými okamžiky spíš zanechávala návštěvníka s vlastními myšlenkami a mimoděk připomněla některé hůře zpracované experimentální počítačové hry, kde se nejdřív zvědavě procházíte prostředím a zjišťujete, co je kde k vidění a co které udělátko umí, nicméně velmi rychle znuděně odcházíte buď kvůli chybějícímu narativu nebo alespoň výrazné a podmanivé atmosféře. I v rámci zvukových instalací najdete vydařenější díla, ať už jde o mnohem anarchističtější étos Petra Válka nebo třeba hračky Simona Whethama, který tu vystoupil o pár dní později.

Faust jsem měl možnost vidět i pár dní předtím v Praze a překvapilo mě, jak moc identické oba koncerty byly, včetně pár jakože dada momentů. Házení sena do publika či hra na míchačku jsou minulostí, dnes si vystačí se zaléváním květináče, poleháváním na podiu či násilně nahodilým mluvením naráz. Jediným rozdílem je absence dcery Jean-Hervé Pérona (jediného původního člena kapely), což je i přes její sympatičnost jednoznačným přínosem. Na obou koncertech mě také zaráží zřejmě záměrně potlačená kytara Amauryho Cambuzata (jinak Ulan Bator). Zpočátku kapela působí unaveně a nesourodě jako náhodný bigbítový revival a třeba i (oproti nahrávce) přes bohatší smyčcovou sekci nebo další mladé členy se toho pocitu až do konce úplně nezbavím. Fokus je na čtvrté studiové album kapely a zhruba v polovině se dojem lepší jednak kvůli povedené baladě Jennifer a jednak kvůli zařazení živelnější skladby Krautrock, kde naopak konečně živé provedení silně překonává studiovou podobu. I přes zmíněnou rozpačitost a znalost dalšího vývoje koncertu se neubráním dojetí při poslední skladbě s playbackem nádherné básně Dream the Name And I Will Answer to It v podání Petera Blegvada (mj. Henry Cow).

RADOSTI KONEJŠIVÉ, RADOSTI HŘBITOVNÍ

Viděl jsem už Sonic Youth i Thurstona Moorea s jeho vlastní kapelou a vše mě bavilo, ale teprve teď, když jsem ho viděl jen sólo, mi došlo, jaký je génius. Jeho rukopis poznáte prakticky během pár tónů nebo slabik, což je vždy dvousečné, ale magnetismus, s jakým ovládne pódium, nikoliv navzdory, ale právě kvůli faktu, že je na něm sám, je třeba zažít. První část koncertu je věnovaná jeho písničkám, které bez okovů kapely dostávají nečekané kontury, zatímco druhá kytarovému exorcismu. Vazbících improvizací jsem zažil fakt hodně, ale tohle mě odpálilo. Thurston má na zemi pár jednoduchých efektů, ale během této části se jich prakticky nedotkne, vše je jen v jeho rukách a o poloze kytary v prostoru, potažmo proti kombu. Zrovna tak nemám rád sólování kytarových hrdinů, ale co tady leze z kytary, je magie, a v momentě, kdy amplitudy dozvuků začnou vytvářet složitý psychoakustický vjem, přemýšlím o padnutí na kolena. Je to šaman, který ohýbá zvuk jako málokdo, navíc bez pomoci všech možných digitálních či analogových šidítek, napadá mě asi jen podobný fenomén: Keiji Haino. Vytleskaný přídavek je opět písničkou, Hashish extrémně evokuje Sunday od Sonic Youth.

Druhý den otevírá varhanní vystoupení Anny von Hausswolff ve spolupráci festivalů Next a Hradby Samoty rozdělené kvůli kapacitě nadvakrát. Dva dny nazpět jsem ji také měl možnost vidět v Praze a oba koncerty patří k zážitkům, co jen tak nezmizí. Zde je zvuk výraznější kvůli sevřenějšímu prostoru i silnějším varhanům Velkého evangelického kostela, ale zase chybí vychytanější světla a vzdušnost chrámu U Salvátora. Oba jsou také s prostorovým nazvučením, které decentně podtrhuje fantaskní pasáže. I když jde o vystoupení jasně věnovaná desce All Thoughts Fly, oproti Faust naopak překvapí, že se v detailech liší, a von Hausswolff si s pomocí dalších dvou párů rukou (pomocných varhaníků) užívá specifické vlastnosti různých varhan. Naživo se ještě více ukazuje síla zmíněného alba, které sice kvůli zvolenému nástroji evokuje grandiózní křesťanskou hudbu, ale zároveň ho od podobné konotace osvobozuje: jednak jistou groteskností, jež dobře navozuje atmosféru Orsiniho Posvátného háje, ale hlavně atypickými tóny, které dokáže von Hausswolff z varhan dostat. I když jsou některé melodické postupy zdánlivě jednoduché, jejich vyznění je nezařaditelné, a to se týká i dronových ploch, které vždy působí netriviálně.

Zbytek večera se odehrává v A4. Nejdříve vystupuje na objednávku Nextu NOISS Ensemble, čistě teoreticky složený z muzikantů ze zemí Norska, Islandu a Slovenska. Realita je poněkud odlišná, ale ne že by na tom však záleželo. Údajně spolu vystupují všichni poprvé a i přes nutná hlušší místa v podobné improvizaci dojde naopak na přehršel velmi vydařených momentů souhry. Na tympán, avšak používaný spíš kvůli své enormní membráně „tradičně netradičně”, hraje Ingar Zach (známý třeba ze spoluprácí s Arvem Henriksenem nebo Derekem Baileym či z tria Huntsville). Švédský kytarista David Stackenäs (chvíli hrál i ve Fire! Orchestra) vysekává hypnotické fragmenty. A mezi nimi rozjímá s mikrofonem a krabičkami Dánka Sara Flindt. Málokdy se zapojí, ale když ano, je to zážitek. A pak slovenské duo Lenka Novosedlíková na violu a perkuse a Matúš Wiedermann na vlastní impresivní nástroj, který dostal v programu příhodný název gilotina. Tu tvoří tři struny, jejichž napětí se nahoře ovládá pákou, zároveň ovšem struny vedou prohnutým plechem, a Matúš k ní má kromě smyčce k dispozici ještě jakýsi elektronický kontroler. Kromě pár nehod s uniklou vazbou na hranici bolesti nejde o žádnou divočinu, ale naopak o kontemplativní impro.

Gravetemple je allstar trio ve složení Stephen O’Malley, Oren Ambarchi a Attila Csihar, přičemž je krásné, že pokud inklinujete k nějaké scéně víc, budete nejspíš jen některého z nich brát jako ikonu, ale je pravdou, že všichni tři toho dokázali hodně, a je úžasné, že našli společnou řeč. Čekal jsem peklo, čemuž odpovídala i hlasitost, ale nakonec jsem dostal jemný, ba až romantický set. Zcela určitě na poměry Csihara. Začátek byl sice ve znamení infernálních úderů a jeho sípání, ale dlouhý rozjezd, kdy vynikla především Ambarchiho hravost, až v polovině otřese seismickým hrabáním do strun O’Malleyho kytara. Místo očekávané gradace se ale hudba vrátila zpět ke konejšivějším polohám a udělala tak nakonec téměř pozitivní tečku za festivalem, tedy jeho nevirtuální částí. Se zdánlivě nečekaným vývojem si výborně poradil i Csihar a jeho mnišský murmur či metalově majestátní vokály a i s industriálními údery do toho všeho překvapivě sedly. Set Gravetemple připomínal návštěvu podzemí, kdy se v půlce raději otočíte a jdete si užít zpět na povrch západ slunce na hřbitově.

CO MOHLO BÝT

JAN: Když se slovenská vláda rozhodla – s děsivým zpožděním – hasit, co se ještě dá, musel se Next přesunout do virtuality. Při tom poztrácel velkou část těch nejzajímavějších jmen, i když čtvrteční program ještě proběhl bez drastických změn. Místo klasického prostoru A4 vstupovali diváci – pokud nedali přednost klasickému 2D přenosu – jako avataři do „minecraftovského“ mikrosvěta se dvěma promítacími plochami, několika ozdobami a především poměrně aktivním chatem, který přibližoval dojem klasickému streamu na Twitchi.

Úvodní vystoupení projektu Evil Medvěd neproběhlo, tematicky ze zdravotních důvodů, a tak večer začínal až koncertem norského kytaristy Kima Myhra, který s úctyhodnou sestavou tří bicích souprav a čtyř kytar prezentoval své album You | me. Melodická melancholie, která setu od prvních chvil dominovala, byla zcela nezaměnitelná pro norský jazz, Myhr si ale v tomto poli dokázal vytyčit vlastní pravidla a set se ve výsledku pohyboval někde mezi jazzovou prací s detaily, krautrockovou repeticí a náznaky postrockových gradací, aniž by se příliš jednoznačně přikláněl jen k jednomu principu. Na povrchu minimalistické, díky počtu hráčů velice plastické plochy skrývaly desítky drobných ornamentů, které byly zejména prací bubeníků. Vrcholná závěrečná pasáž, kdy se hudebníci chopili akustických kytar, opět demonstrovala, jak bývá dobře, když se vynikající hráči vzdají sólistických aspirací a hrají pro celek. A špičkových muzikantů bylo opravdu plné pódium – Tony Buck z The Necks, Ingar Zach a David Stackenäs, Havard Volden, kytarista Jenny Hval nebo Moon Relay...

Z následujícího projektu PLF bohužel odpadlo F, tedy vokalistka a elektronička Freya Edmondes známější jako Elvin Brandhi. Zbývající dvojice, bubeník Lukas Köning a kytarista/elektronik Peter Kutin, se rozhodla pustit její party z playbacku jako doplněk nervní, rozlámané produkce. Výsledek byl vlastně přes její fyzickou nepřítomnost typický pro tvorbu Elvin Brandhi: aktualizace hlukových a improvizačních postupů, které přes svou divokost a povrchní rozklíženost držely pevně pohromadě a dokázaly strhnout. Naproti tomu následující Punctum, spolupráce Carla Marii s Caterinou Barbieri, spoléhali v podstatě jen na precizní provedení již známého. Meditace pro modulární syntezátor a další elektroniku by mohly fungovat jako skvělý soundtrack k osmdesátkovému sci-fi. Přehledné motivy a vzorce byly nakonec skutečně opojné, jen se pořád dralo na mysl, že mediální pozornost věnovanou Caterině Barbieri by si víc zasloužil někdo skutečně originální.

A samozřejmě se nedalo zapomenout ani na nešťastný formát streamu. Sebelepší přenos je pořád na míle vzdálený živému vystoupení, kde se zkrátka nedá přeskakovat mezi okny prohlížeče a rozptylovat se tisícem dalších způsobů. Jak mnohokrát zaznělo i v chatu: mohl to být skvělý večer a skvělý festival. Myšlenkám na to, co mohlo být, se při sledování obrazovky nedalo vyhnout.

Info

Next
22.–28. 11. 2021 Bratislava, Slovensko
web festivalu

foto © Branislav Grebečí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nové barvy a skryté spodní proudy (Lenka Dusilová & Řeka ansámbl)

Jiří V. Matýsek 23.12.2021

Album Lenky Dusilové Řeka živě na prknech Nové scény pražského Národního divadla, v plném obsazení, skvělým zvukem a výjimečnou atmosférou? Splněný sen.

Nuda v divadle? (Po celou dobu představení probíhá představení)

Petra Antalová 05.12.2021

Inscenace brněnského HaDivadla nazvaná Po celou dobu představení probíhá představení představuje nový experimentální formát.

Slyšet nekonečno (Synästhesie 2021)

Erik Dohnálek 25.11.2021

Tím však seznam zvučných jmen nekončí a jako další můžeme zmínit Beak>, A Place to Bury Strangers, The KVB, Bleib Modern nebo Anika. A aby toho nebylo málo...

MIRA Digital Arts aneb Lunchmeat Festival po katalánsku

Jarda Petřík 18.11.2021

Desátý ročník festivalu přímo vybízí k tomu připravit širší program, dát o milníku patřičně vědět a celkově se tak trochu poplácat po zádech. Ale nakonec bylo všechno jinak...

Alternativa 2021: Hudba hutná a hudba solidní

Jan Starý 16.11.2021

Alternativa jde i nadále správným směrem, přesto je lákavé uvažovat o ideálním stavu do budoucna. Jak vystoupit z všednosti?

Hádanky z Utrechtu #5: Domino efekt

Michal Pařízek 15.11.2021

Stačí, aby se zvedl jeden, a už to nikdo nezastaví, proběhne mi hlavou, a taky že ano. Jeden člověk se ve správný moment zvedl a dominový efekt následoval okamžitě.

Životodárné blues (Blues Alive 2021)

Jiří V. Matýsek 14.11.2021

Jak to kdysi řekla zpěvačka Jana Koubková? Když je mi špatně, tak si zpívám blues.

Hádanky z Utrechtu #4: Náhodný tanec

Michal Pařízek 14.11.2021

Sobota je v Holandsku zasvěcena všemožným trhům, nákupům a vůbec se chodí ven. Město bylo plné, jako by si lidé řekli: dobře, večery musíme oželet, ale to, co děláme přes…

Hádanky z Utrechtu #3: Noc kostelů

Michal Pařízek 13.11.2021

Holandská vláda v pátek večer ohlásila, že od soboty od šesti platí nové podmínky. Kdyby se to v podobném módu odehrálo u nás, tak dojde k povstání na vsi...

Blues bez obav (Blues Alive 2021)

Jiří V. Matýsek 13.11.2021

Jako by nestačila snížená kapacita sálu, kontroly u vchodů, zábradlí před pódiem zaručující potřebný odstup od vystupujících… Teď ještě změny v programu... No a co!

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace