Články / Reporty

Mám červenej náramek (Coldplay naživo podruhé)

Mám červenej náramek (Coldplay naživo podruhé)

Jaromír Möwald | Články / Reporty | 19.09.2012

Jedu domů. Autobusem. Mám rozcuchané vlasy a bolí mě levá noha. Právě jsem zažil koncert Coldplay. Všude kolem jsou lidi s barevnými náramky na rukou, někdo má červený, jiný modrý a občas se mihne zelená. Je na nich přidělaná taková malá krabička s logem kapely. Dostal ho každý, kdo prošel vstupní branou a, jak hlásaly obří obrazovky na pódiu, po jehož nasazení se stalo všech třicet tisíc lidí v Edenu „součástí magického představení“. Můžete se tomu smát, stejně jako se kamarádi smáli mně, že Coldplay „ještě pořád“ poslouchám, když to přece bylo cool naposledy v roce 2002. První deska, o které jsem až o notnou chvíli později zjistil, že byla vlastně druhá, dovedla vykouzlit můj první emoment. Zase jedu autobusem, tentokrát však jiným. Tím do Itálie. Je noc, všude kolem spí spolužáci ze střední a já ležím v uličce a snažím se taky usnout. Moc mi to nejde, takže si nasadím sluchátka a začnu na půjčeném CD přehrávači sledovat točící se placku s fixou načmáraným nápisem „Coldplay“. Najednou se Bára, která leží na sedačce nade mnou, obrátí tak nešikovně, že se praští do hlavy a probudí se. Podíváme se na sebe, děsně si v tu chvíli porozumíme a mě ukápne slzička. Emoment jak vyšitej. Celé to trvalo asi tři vteřiny, ale je to zážitek na celý život. Znáte to, ne?

Zhruba tři vteřiny mi taky trvalo, než jsem pochopil, že moje nechuť (ještě minutu před odchodem z bytu jsem si říkal, že tam fakt jako nechci jít) byla úplně mimo. Možná to bylo tím, že letošní koncertní sezona byla velkými jmény nabitá a Coldplay mi byli tak trochu šumák. Lístek skoro za dva tácy mi ale šumák nebyl, tudíž jsem přetrpěl cestu narvanou tramvají číslo 22, spěšně se protáhl kolem pohodových organizátorů a zaujal strategické místo u plotu sektoru u pódia. Ve stejnou chvíli na něj nakráčela předskokanka v podobě Mariny a jejich Diamantů. Panské osazenstvo namísto obdivování hlasového rozsahu vrhali nejlascivnější pohledy na její vypasované pozadí v lesklých fialových šatech. Na rozehřátí, ať už si pod tím představujete cokoliv, to ale stačilo. Trochu jsem litoval, že si nemám jak dojít pro pití, aniž bych ztratil pohodlné místečko, a na oslovení slečen, které kolem dvakrát prošly s bednou redbullů za tři eura, jsem byl moc socially awkward. Nemáme to lehký!

Při pohledu na opravdu masivní scénu mi moc neštymovalo sice uhasínající, ale stále velmi jasné denní světlo s asi tisícovkou reflektorů, rozmístěných na třech dlouhých můstcích. Jakmile Marina odkutálela své Diamanty z pódia, vrhla se na ně údržbářská četa, která reflektory jeden po druhém zkoušela. Nebýt toho, že se po prostřední nudli čas od času prošel chlapík, který za mohutného aplausu zkoušel mikrofonové porty, byla to celkem nuda. A já pořád neměl to pití.

Jako mávnutím kouzelného proutku, pořadatel to měl vymyšlené snad na vteřiny, se setmělo a z reproduktorů začaly burácet podobné melodie, které jsme zvyklí slýchat spíš u úvodních titulků filmů z padesátých let. Najednou rána – a už to jelo. Od první skladby hrály náramky všemi barvami, některé tepaly do zvuku kytary, jiné byly synchronizované s bicími a celé to vypadalo jako porouchané ozdoby na vánočním stromku. Do toho se na omámené publikum snesly konfety v podobě srdíček z recyklovaného papíru. V jednu chvíli se objevily obří míče, které trollovaly nadšené vytasené ručičky náhlými změnami směru, ale jinak se nechaly unášet davem až na tribuny.

První třetina koncertu byla velmi rytmická a vzpomínková: hrály se hity z poslední desky Mylo Xyloto, protkané peckami z dob minulých, které si poslušně odříkával s Chrisem Martinem celý stadion. Uprostřed skladby Viva la Vida dokonce hudba přestala úplně a bylo slyšet jenom těch třicet tisíc hlasivek, kterak řvou z plných plic. A řvaly moc hezky. Až z toho mrazilo.

Prostřední pasáž, kdy zavládlo nenucené intimčo, si skoro nepamatuji. Ne proto, že by to byla nuda, právě naopak. Všechno do sebe tak krásně zapadalo, že se mi před očima nezjevovala odzbrojující show, ale hlavně vzpomínky na další a další momenty života, podbarvené hudbou Coldplay. Naživo byl zážitek ještě silnější a emotivnější. A přiznám se bez mučení: když se najednou ze všech stran začaly snášet další srdíčkové konfety, které v jednu chvíli vypadaly, že všechny míří jen a jen na mě, měl jsem na krajíčku. Člověka se snadno zmocní pocit, že je na nejlepším koncertě na světě, i když je to „jenom“ do posledního puntíku vypuntíkovaná show pro potěchu oka i ucha.

Na kapele bylo vidět, že si vřelou pražskou atmosféru upřímně užívá a dokonce odehrála tři songy na podiu v zadní části stadionu. To, že bubeník Will Champion při jednom z nich popletl začátek a Chris Martin zapomněl polknout, takže celou první sloku za něj odzpívali fanoušci, jsou jenom sympatické originální detaily, díky kterým si to všechno budu pamatovat. Toho večera jsem přestal poslouchat Coldplay, a ne proto, že by se mi koncert nelíbil, právě naopak. Mám pocit, že nic lepšího už mi tahle kapela dát nemůže.



Coldplay (uk) 16.9.2012, Synot Tip Aréna, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ztratit se pod dusotem syntezátorů (Ritual Howls)

David Stoklas 24.05.2022

Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný.

Snad je to pocitem... (The Smile)

Jiří V. Matýsek 21.05.2022

Očekáváná premiéra ve Foru Karlín, jen s pár dnů starou deskou přijeli The Smile, alias boční projekt dvou hlavních tváří Radiohead.

Rapové (ne)vítanie leta (Denzel Curry)

Jonáš Sudakov 19.05.2022

V rozhovore s XXL z mája 2022 sa Denzel Curry označil ako najlepší žijúci rapper. Tento titulok obletel celým internetom, ale nikto mu príliš neoponoval... Živě ve Žlutých lázních.

Plameny a černý dým nad letištěm aneb Rammstein

Jiří V. Matýsek 17.05.2022

Rammstein můžeme vyčítat ledacos: přílišnou přímočarost, útoky na nízké pudy, kontroverznost a kdovíco dalšího...

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace