Tereza Tůmová | Články / Sloupky/Blogy | 27.09.2017
Začátkem srpna pálilo sluníčko, jeden z nejteplejších dní v roce, snad padaly i rekordy. Měla jsem na sobě svoje nejlepší plavky, cítila se trochu nejistě, ty nic neodpustí a nejistota nepomáhá akci. Musela jsem tomu pomoct vůlí, zavřela oči, udělala rychle těch pár kroků a vrhla se hlavou napřed.
Nejsem zrovna zaměstnanec roku, za léta na doktorátu jsem k dokonalosti dovedla systém ulejvání se. Jednou se mi do práce fakt nechtělo, ale spasil mě unikátní nápad jít darovat krev, to v práci musí omluvit. Už jsem se viděla, jak si frajersky vykračuju s odznáčkem krůpěje na kabátě a s každým dalším odběrem mi roste karma a vůbec dobrý pocit. Vyplnila jsem papíry o tom, jak jsem zdravá, a nervózně pokukovala kolem, než mě sestřička zavolala k pultíku, a vypadalo to fakt dobře až do momentu, kdy se provalilo, že medikuju pro lepší náladu. Bylo po slávě, já šla do práce a ještě pozdě.
Nedávno jsem nastoupila do nového zaměstnání a prošla vstupní lékařskou prohlídkou. Začali se mnou drsně, hned mě svlíkli, položili na lehátko a natočili EKG. V mezičase jsme s paní doktorkou konzultovaly anamnézu: "Vy jste byla v Bohnicích? A jste si jistá, že to tady zvládnete? Tady to může být pěknej šrumec." Ležím a kroutím hlavou, že to bude v pohodě. "A ty prášky, co berete, to je teda síla, to je kombinace." Propadám panice. Jaká síla? Tohle, co beru, je už jenom slabej odvar. Pořád ležím polonahá a zmáhám se na protesty, když mě doktorka dorazí: "A heroin, pervitin, berete?"
Snížení léků byla za poslední roky pořádná bitva s mým nadmíru úzkostným psychiatrem. Občas se brání, nejspíš se furt bojí, že mi zase švihne. Vedeme dlouhý debaty, jednou jsem se fakt vztekla a nadávala, že to je pěkná nespravedlnost, že nějaký léky musím brát a vůbec, ať s tím kouká něco dělat. "Slečno Tůmová, já chápu, že se vám to zdá nespravedlivé, ale podívejte se na mě, já bych se mohl taky vztekat, že nosím brýle a omezuje mě to, každý si neseme něco." Jéžišmarja a co čočky!
Půlka září, je mi zima a chodím v kabátě. Pořád jsem ještě nezvedla hlavu nad hladinu, podávají mi ruce, cíl je daleko, ale ignoruju je. Občas se mi zdá, že už potřebuju vzduch a svírají mě křeče, ale zatím držím. Dech a tempo.
foto © Tereza Kunderová
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.