Tereza Tůmová | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2017
Nepoučitelná sedim v parnu minulýho tejdne s benjamínkem na lavičce a dělíme se o kyblík zmrzliny, do krve pohádaný o to, jestli si dáme jahodovou nebo karamelovou polevu, každopádně dlabeme spolu, jednou lžičkou, za což mě do dvou dnů stihne trest v podobě mandlí velikosti býčích varlat, pokrytejch streptokoky nebo stafylokoky, co já vim, tvořících odporný bílý krátery.
Původně měl bejt sloupek takovym hejt pláckem, kde si vyřídim účty s každym, kdo mě štve, třeba s tim chlapem, co slíbil, že se ozve, a pak se neozval, ale když já sama o měsíc pozdějc srabácky a pokrytecky udělám to samý, radši zmlknu, protože tohle je mi vlastní, rozchody po fejsbuku a výpovědi mailem. Deset let jsem dělala chemii, protože jsem si říkala, že jedině s doktorátem budu pro ostatní dost dobrá, jenže pak mi došlo, že dobrá budu, až si to budu sama myslet, a ňákej doktorát je vedlejší, takže do chemie házim vidle a mám novej job. I kdybych šla dělat skladníka do Amazonu nebo pokladní do Lidlu, oproti vědátorování dostanu královskej plat a první ranní cigaretu si budu připalovat od vejplaty, takže jednak kvůli angíně, druhak kvůli srabáctví posílám výpověď mailem a vůbec to nesklidí úspěch.
Každej mě varoval, že s doktorátem budu překvalifikovaná a vůbec, to se bude práce těžko hledat, ještě ke všemu chodim na pohovory jen do národních podniků, státnímu podniku platim daně a to stačí, ale pro národ a společnost pracovat budu, tohle řikám na těch pohovorech a sklízí to děsný ovace a dávaj mi podepsat smlouvu na místě, protože s těma mejma zkušenostma, žejo, mám nafouknutý ego, že skoro praskne, jak ty malý smradlavý svině v mym krku, ale smlouvu já nepodepíšu hned. Stejně jako se teď učim fígle na chlapy, tak to umim i s těmahle, takže řeknu, že se ozvu a pak se ozvu ještě o den pozdějc, oni mezitim přitlačej na prachách a všichni jsme spokojený, až na ty lidi, kde jsem dala výpověď.
Sedíme na lavičce a nemůžeme se dobrat konce kýble mcflurryho, když se mě bráška smířlivě ptá, co teda jako v tom muzeu budu dělat, a na to mu pyšně odpovim, že budu restaurovat mamuty za padesát klacků měsíčně, a jemu nezbejvá, než přikejvnout, že to by jako šlo, že tohle je teda total dream job.
foto © Tereza Kunderová
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.