Jarda Petřík | Články / Reporty | 24.09.2024
Projekční plocha dlouhá 24 metrů, to už je pořádná výzva pro vizuální umělce. I proto je spolupráce Lunchmeatu s CAMPem několik let pevným bodem v programu, často v podobě zahajovacího koncertu, který i prvonávštěvníkům festivalu jasně předestře, o čem že to celý týden bude. O vizuálech, které jsou stejně důležité jako audio, speciálních spolupracích, intervencích do prostoru a nutnosti zvýšené míry soustředění ze strany publika. Letošek samozřejmě nebude výjimkou a společné dílo ukrajinské hudebnice Katariny Gryvul a peruánského vizuálního umělce Alexe Guevary vše zmíněné potvrdilo.
Po čekání na dostatečně silnou mlhu se rozsvítí intenzivní bílá světla a uprostřed prostoru před projekčním obdélníkem se pozvolna zhmotní postava Katariny Gryvul. Díky šedé projekci působí, jako kdyby z ní vystupovala a existovala kdesi na pomezí reality a snu. Je tam a je skutečná, nebo si s námi jen hraje jakýsi oční klam? O tom, jestli je to skutečnost, nebo sen, dost možná přemýšlela samotná Gryvul a s ní celá Ukrajina ve chvíli, kdy byla napadena Putinovým Ruskem. Panické ataky a problémy s dechem, ve které u této hudebnice vyústila realita války, se o pondělním večeru v CAMPu vracely v podobě hlasových experimentů. Sípání, přerušované nádechy a výdechy, nesrozumitelné šeptání, chaotická artikulace.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Katarina Gryvul je schovaná pod velkou kapucí, kterou odhazuje až po několika dlouhých minutách. V té době už se svou, patrně v reálném čase tvořenou projekcí naplno promlouvá i Alex Guevara. Barevně prostou, většinu času pouze s odstíny šedé a červené. To zajímavější se děje v její krystalické struktuře složené z tisíců a tisíců mikročásteček, které se tekutě přelévají a mění pozici. Občas zapulzují podobně jako subbasy, které tu a tam protnou zvuk houslí ztrácejících se v rozsypané elektronické hmotě. Většinu času jsou ale na zvuku zdánlivě nezávislé a dokreslují ponurost a prázdnotu, která se ozve dřív nebo později v hlavě každého napadeného.
Místo uprostřed projekční plochy střídá Gryvul s pobytem za stolem s veškerým hardwarem, který je umístěný na pravém kraji, aby nerušil. Paradoxně víc ale možná ruší její občasné odchody a návraty zpět před publikum. Nejintenzivnějším momentem tak pro mě i přes pozdější zvukovou pestrost zůstává minimalistické vokální intro s až mrazivě éterickým vyzněním. Přeci jen lidský hlas zprostředkuje emoce z vpádu cizích vojsk do vlastní země lépe než jakýkoliv jiný hudební nástroj.
Lunchmeat Festival: Katarina Gryvul (ua) & Alex Guevara (pe)
23. 9. 2024 CAMP, Praha
foto © Jakub Koumar
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.