Dantez | Články / Reporty | 08.09.2024
Čtveřice křížků působí na plakátě jedné z nejkontroverznějších kapel dějin poněkud výhružně, slepenec z fotek posléze napoví, že jde o římské desítky. Mayhem, přední zastánci „True Norwegian Black Metalu“ slaví čtyřicet let na scéně ve velkém stylu – dvouhodinovým vystoupením, speciálním průřezovým setem a hrstkou překvapení.
Vytříbenou retrospektivou přitom není vedeno jen ucho. Mayhem plné Sono nevítá prvním tónem, nýbrž záběrem. Vizuální složka z archivních kapelních fotek, používaných grafik a atmosférických obrazů protkává celou show, klikatou retrospektivou, která začíná skladbami z poslední desky, Daemon.
V popředí obrazovky se v kontrastu mění tmavé siluety na členy kapely. Pod precizní sehraností instrumentální složky zprvu zaniká vokální rozmanitost Attily Csihara, která se po pár skladbách prodere k potřebnému ekvilibriu. Dlouhosáhlá Illuminate Eliminate z nejavantgardnějšího počinu Ordo Ad Chao tak značí první silný moment večera, kdy se audiovizuální uhranutí přetavuje od typického žánrového hrození do trochy násilí pódiem.
V momentě, kdy koncert přechází do fáze desek, kterým původně propůjčil hrdlo Maniac, se Attila příznačně transformuje, nejen vokálně. Figura bizarního kněze se mění na pološíleného vojenského generála, který jednou mává obráceným křížem, poté houpe oprátkou. S materiálem z Wolf’s Lair Abyss vystoupení kulminuje.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Smršť blast beatů a kytarových tremol je náhle utlumena. Pódium se odívá do mlhy a namodralého svícení, obrazovka na moment přebírá hlavní roli: staré obrazy a hlasy z pásek ohlašují nástup segmentu věnovanému De Mysteriis Dom Sathanas – nejen pro kapelu zásadní desky, ale i pro subžánr jako takový. Mayhem se derou na pódium v klasických kutnách, bez váhání přehrávají jedny z nejzásadnějších blackmetalových pilířů. Při Funeral Fog Attila odchází, nechává se nahradit zvukovou stopou Deada, vlastní rukou zavražděného někdejšího frontmana. Zbytek Mayhem se mezitím dostává do hořkosladké souhry živého s mrtvým.
Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem. Před začátkem segmentu stage na chvíli patří Necrobutcherovi, jedinému dosud aktivnímu zakládajícímu členovi kapely, který v krátkém monologu prozrazuje, že finální část doprovodí původní bubeník a někdejší vokalista Messiah. Konečná patnáctiminutovka je nostalgií a energií nabitým hudebním primitivismem, který v začátcích skupinu definoval. V poutavém ohledu zpátky se ale vyjasňuje jediné – Mayhem se vymanili z šokujících, krvavých a plameny ošlehaných rozmarů. Nadobro došlo ke transformaci do žánru oddaných profesionálů, kteří drží hudebnost na přísné rovni s citem pro svérázně temnou atmosféru.
Mayhem (no)
6. 9. 2024 Sono, Brno
foto © Marie Štefková
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...