Filip Peloušek, Dominik Polívka | Články / Reporty | 29.09.2024
Třetí den hlavního programu Lunchmeat Festivalu. Únava klepe na dveře, ale není čas je otevírat. Slunečné odpoledne přeje venkovnímu vlnění a posezení u dj setů, večerní chlad zve k opětovnému ponoru pod zem k další vlně dekonstrukce. Našponovat smysly a nechat se pohltit.
FILIP: Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou. Alespoň to jsou mé hlavní dojmy z otvíráku Second Self na hlavní stagi v podání Myriam Bleau & Nien Tzu Weng. Trhané pohyby, led panely místo obličejů a proud zvuku ovládaný mechanickými výrůstky těl. Naprosto vtahující performance na pomezí reality a digitálna, energie hromadící se v tělech obou kyborgů, vypouštěná posléze do publika ve vlnách rozpadajícího se elektrického šumu a všudypřítomný neklid. Až pak v programu čtu, že má jít o zachycení zmatenosti a nejistoty spojené s naší digitální identitou. Když ale v závěru prostupují obě podrátovaná těla sedícím publikem, působí, jako by se snažily překročit neviditelnou bariéru mezi námi a světem za displejem. Možná hledám významy až moc. Nebo málo.
DOMINIK: Sobotní večer považuju vůbec za nejvyváženější, jak po hudební, tak vizuální stránce. Nestalo se mi, že bych se chvíli nudil nebo neměl alternativu. Z útrob paláce zněla honosná arpeggia skladatelky timmy navlečené do smetanově plastového pláště, hudba hladila a byla do jisté míry zvukovou přezdvěstí k setu taiwansko-kanadské dvojice Myriam Bleau & Nien Tzu Weng. Ano, významy je třeba hledat. Snaha vymanit se z příchozí dystopie, ve které z části už žijeme, a přiblížit se člověku, s postupujícím večerem jen zesilovala.
Hodně překvapila audiovizuální dvojice Rick Farin a Actual Objects, schovaná za třemi obrazovkami promítajícími modely bizarních obličejů pohupujících se v prostoru. Každá skladba měla svoji sadu postav a grimas, svoji náladu a situaci. Některé tváře jako vystřižené ze zrcadel tanečních klubů o čtvrté ranní, jiné jak po bitce s pozůstatky vzteku, připomínaly protáhlý úsměv Aphexe Twina. Vtipný vizuál přecházel v temnější a hudba přebírala vůdčí roli. Kombinace trapových beatů, vyzrálé klubové dekonstrukce podtrhovaly hardstylové melodické vytrubování v perfektním poměru. Cením, když se vizuály soustředí víc na hudbu než sound design, když dokážou obstát samy za sebe, pozvedne to představení o sto procent. Tady jsem to tak cítil, u Abadira na vedlejší stagi už tolik ne.
FILIP: Rick Farin byl vrcholem možná doposud celého Lunchmeatu. Znepokojivá dekonstrukce jako vystřižená z těch nejhlubších nočních můr, poháněná palebným bpm, vtahovala, kopala a zároveň neodpouštěla nepozornost. Šlo o tak intenzivní zážitek, že jsem se na posledních pět minut musel vzdálit. Shrnutí přinesla moje oblíbená rubrika Rozhovory nad pisoáry: „Sakra nálož, jsem z toho solidně vyblikanej.“ Očekávané hlavní jméno večera v podobě Machinedruma ke mně pak přes vrstvu dojmů z předchozích dvou setů pronikalo jen velmi pozvolna. Ač skladby z letošního kolaborativního alba 3FOR82 na pomezí trapu a hip hopu rozhýbaly svou přístupností celý sál, po vlnách chladného strojového techna působil jeho set s projekcemi hostujících raperů zkrátka obyčejně.
DOMINIK: Za mě byl vrcholem Machinedrum, možná právě kvůli převaze hudby nad vizuálem, a protože jsem jeho live set, který přetáhl o extra čtyřicet minut, celý protančil. RnB výplně a jazz-rapové beaty dodávaly přesně ten hřejivý lidský rozměr, který jsem v betonovém prostoru potřeboval. Trevis Steward rozumí rytmice jako nikdo jiný, což potvrzovalo publikum pohybem. Šmrnc, s jakým dokáže kombinovat UK bass s chicagským jukem, následně přejít do drum and bassu a zpomalit na hiphopové notě, mě hrozně bavil, stejně jako mnohem tvrdší techno přídavky na konci setu. Už teď si doplňuju záznamy jeho setů do poslechového pořadníku.
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.