Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.09.2012
V sobotu 10. září o půlnoci, pár desítek minut před koncertem Public Enemy, jedním z vrcholů letošního ročníku Berlin Festivalu, sedíme v biergarten Heinz Minki na Schlesische Strasse, pět minut chůze od druhého (nočního) festivalového centra, klubu X-Berg. Právě jsem dorazil. Na sobotní noc je tady neobvykle klidno; možná za to může dvoueurovka, kterou vybírají při vstupu. Sice vám tady nikdo neprodá preclík ani noviny, ale nešlapete po střepech a dá se tady normálně bavit. Vstřebávám skvělý koncert dEUS, kterým pro mě skončil pobyt v hlavním ohnisku festivalu, na letišti Tempelhof, a poslouchám debatu kamaráda Mikea a jeho compadre Jelzina (jo, opravdu se tak jmenuje, a navíc je to původem Mexičan). Řeč je o důležitosti Public Enemy a o vlivu Beastie Boys, který měli na white kids v osmdesátých letech. Piju hefe weissen a ani se nesnažím do debaty zasahovat, moje vstupy začínají a končí u občasných Prosit. Když Mike, který u toho byl coby teenager, vypráví, jak poprvé Public Enemy slyšel, přemýšlím, jak koncert newyorské legendy přijmou davy hipsterů, které zaplavily o víkendu Berlín. Přestože jsem o dost starší než většina z nich, i pro mě jsou Public Enemy pilířem a známou jistotou. Na Pitchforku se o nich moc nepíše, módní vlna, kterou kdysi jejich uniformy, trika a čepice spustily, je taky dávno pryč. Celé to nabývá zvráceného smyslu, když o dvě hodiny později sleduju několikatisícový skákající dav, vyřvávající s Chuckem D pomalu čtvrtstoletí starou Don’t Believe the Hype. Některé slogany nestárnou.
Berlin Festival měl před sebou letos velkou robotu. Musel obhájit pozice po loňském ročníku, kdy naprosto proti všem zkušenostem a předpokladům (je to v Německu, mein Gott) totálně vyhořela organizace. Spousta koncertů byla zrušena a na mnoho dalších se zájemci vůbec nedostali. Letos bylo vše v rychtyku, všude dost místa, fronty téměř žádné a hlavní problém minulé akce (omezený počet fanoušků v publiku kvůli uzavřeným vchodům do hangárů) vyřešili organizátoři šalamounsky: otevřeli dveře dokořán, ušetřili za zábrany a ochranku a vytvořili tak tři skoro stejně velké scény. Tempelhof coby místo konání je geniální, nejen díky tomu, že dost návštěvníků a veškerý technický background včetně podií se vejde pod střechu a je tedy – doslova – v suchu. A hlavně, pořád je na co koukat a nemám na mysli jen program nebo doprovodné stánky a aktivity. První setkání s prostorem je impozantní, po průchodu nevinně vypadající budovou se před vámi otevře obrovská plocha letiště a představivost se rozjede na plné obrátky. Masivní oblouk hlavního vstupu, jeho vnitřní prosklené průčelí, spousta schodišť, zajímavě architektonicky řešená střecha – všechno stojí za vidění, škoda, že po většinu roku zůstává letiště skryté a zavřené. Když nudí kapely, jídlo nebo Modeschau okolo, pořád je co dělat, objevovat a sledovat. Třeba press centrum udělali organizátoři z bývalého letištního kasina a na závěr u východu z areálu může člověk obdivovat někdejší odbavovací halu, kde ještě pořád zůstávají loga dávno zaniklých leteckých společností. Nebo snad znáte nějakou, která se jmenuje Air Bourbon? To už bychom s ní dávno všichni lítali, ne?
HEALTH jsem viděl několikrát, v Berlíně byli nejvíc punk. Občas možná samoúčelná snaha o maximální bordel, ale kapela šlape jako hrom a baví sebe i publikum. Vrchol pátku přišel hned nato. Dnes už trio Battles ovlivnilo za pár let na scéně davy nových tváří, jen někteří zapomínají na to, že jsou to v první řadě skvělí muzikanti. Neviděl jsem je nikdy v původní sestavě s Tyondaiem Braxtonem, ale tohle byla jízda, blíž Bitches Brew Milese Davise a jazzrocku vůbec než čemukoliv jinému ze současné scény. Hlavně bubeník John Stanier byl fantastický! Zábavné je, že dneska kdekdo používá sluchátka na podstatně méně složité rytmy, John je ale ze staré školy a dal to bez nich a bezchybně. Projekce hostujících zpěváků. Ian Williams hrál na kytaru a dvoje klávesy najednou. Řídké knírky létaly jeden za druhým a publikum mělo v rytmech bordel, ale zábavě to nebránilo.
Primal Scream se Screamadelikou zklamali. Kapelu mám fakt rád, album je geniální, ale nebylo to ono, zahrát desku se stejným setlistem je chyba. Anebo kouzlo na podiu za ten rok vyčpělo? Rychlejší věci ano, ale i na kapele bylo vidět, že když na konci spustili Country Girl, Jailbird a Rocks Off, najednou se bavili všichni líp. Ovšem pořád jsou o světelný rok lepší než Wire po nich – tam čpí staroba na všechny strany. Nová deska je fajn, ale ne živě. K Suede jsem přišel zrovna uprostřed baladického bloku, Anderson na kolenou a s rukou na srdci, kapela sotva slyšet a snad i znuděná. Tohle se vydržet nedalo. Některé návraty by se měly promyslet pečlivěji.
Po včerejšku si vybírám a čekám už jen na dEUS. Procházíme kolem hlavního podia, kde hrají Beirut. Nepochopitelné, dumky zpívá snad deset tisíc lidí. Vysvětlíte mi to někdo? Proti tomu, co následovalo, ale vlastně skvělé. Druhý festivalový den totiž patří hlavní scéna domácím favoritům: nejdříve Boys Noize, poté Beginner. Nálepky s logem Boys Noize vídám po Berlíně léta a v životě by mě nenapadlo, že je to tak laciná diskotéka s (Němci tolik milovanou) rave kantilénou. Hrůza, a lidí pochopitelně víc než na cokoli jiného.
dEUS mají taky plno. Při pohledu na jejich české koncerty si možná ani neuvědomujeme, jaký mají venku úspěch. Minimálně v Berlíně obrovský. Refrény fungují okamžitě a novinky jsou přijaty stejně vřele jako fantastická Instant Street (jediná z geniálního alba The Ideal Crash) a další hity. dEUS hrají chvílemi až drasticky hutně a tvrdě, výborná projekce nové show dokresluje obraz jejich aktuální formy. Z novinky Keep You Close zahráli titulní skladbu a Constant Now, několik z minulého alba Vantage Point a pár starších hitů. Vygradovaná show velké kapely. Nenechte si ujít novinku, ani listopadové evropské turné.
Come on fuckers, křičí Mike na nastoupenou crew Public Enemy, která už asi po dvacáté osmé opakuje, že Flavor Flav tady dneska prodává svoji knihu, podepsanou. Ochranka v dresech, živá kapela taky, DJ Lord u pultu, čeká se jen na hlavní protagonisty. I když dneska je hlavní jen jeden. Chuck D shovívavě ustupuje do pozadí a Flavor se toho nebojí. S kapelou dostávají Public Enemy ohromný drive, ostrý a řezavý. Show už není tak koherentní jako před dvaceti lety (s tím marketingovým refrénem už vůbec ne), ale Can’t Trust It, Public Enemy No. 1 a další hymny odeřve půlka davu. Poselství možná vyprchalo, ale není to prázdný revival, nekoušou a nehrozí, ale nejsou k smíchu. Ani po třicáté knize hozené do publika, ani po tradiční Flavorově chvilce, kdy místo obvyklého masírování svého ega začne listovat v memoárech. Všechno je zkrácené na minimum, včetně DJské exhibice, která stojí za to. DJ Lord proti sobě pouští Seven Nation Army a Smells Like Teen Spirit, scratchuje obě najednou a rovná beaty do řady. Dav se může zbláznit. Zdá se mi to nebo u závěrečné Don’t Believe the Hype Chuck D skutečně mrká?
K čemu byly uplynulé dva dny plné nejnovějších indie objevů, když se adorují letité rockové hity a německé rave techno? Berlin Festival má v erbu medvěda, alternativa je naznačená písmenem x místo oka a „hype“ je jeho nepsané heslo. Každý rok tuhle hipsters parade ale doplňují zajímavá jména, takže se to dá vydržet. Navíc v jednom z nejlepších měst na světě? Don’t Believe the Hype!
Vyšlo ve Full Moonu #18> / 2011, foto (c) michaelgrein.com
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...