Jakub Béreš | Články / Reporty | 16.08.2018
Fungují od roku 2002, vydali pět desek, ale teprve teď přijeli brooklynští Grizzly Bear i do Prahy, aby zde představili loňskou nahrávku Painted Ruins. Příznivci psychedelického popu a sofistikovaného indie rocku z minulé dekády ji vydali po pětileté odmlce, během které se nejenom hudební svět změnil. A Grizzly Bear dnes více než kdy dříve reagují na toxickou situaci v rodné Americe, jak současný stav pojmenoval mozek formace Ed Droste.
Před kapelou, která prožívala své zlaté časy na přelomu minulé dekády, se předvedla zapomenutá česká indie hvězda nultých let Khoiba, která se vrátila po několikaleté odmlce. Jejich vystoupení sice doprovázel downtempový chlad, hlas zpěvačky Emy Brabcové mu ale dodával něco živočišného a pulzujícího. Takřka učebnicová ukázka toho, jak se dělal melancholický elektronický pop před téměř patnácti lety, vypadala povětšinou jako oživlá expozice z muzea hrající na melancholickou notu. Oproti tomu energie muzikantů působila nadčasově a stále dokázala uhranout. Khoiba neztratila ani po letech naléhavost a schopnost vtáhnout do svého vlastního světa.
Hned při prvním rozsvícení zdobené pomačkané plachty, připomínající vstup do jakési surreálné jeskyně, bylo jasné, že Grizzly Bear promýšlí vše do nejmenšího detailu a jejich preciznost bude znát i z každého hudebního tahu. I to, co se zdá jako obyčejné, může být ve výsledku pompézní. I když se Roxy po první sadě písní pomalu začínalo vlnit do hřejivé souhry vokálů, koncert se zasekl, jako by Grizzly Bear hráli jednu píseň pořád dokola.
Jak Grizzly Bear servírovali jeden song za druhým, začala se z jejich koncertu vytrácet prvotní jiskra, kterou neudrželo při životě ani nadšení z klubové zastávky během festivalové sezony. Droste sice několikrát zmínil, jak je rád, že se konečně podíval do Prahy, kterou vždycky chtěl navštívit, ale ze samotných písní to znát nebylo. Šťávu navíc nedodaly ani největší hity Two Weeks a Yet Again, ze kterých zbyla jenom chvilka nadšení u známých melodií v refrénech, aby pak i ty největší hity společně s celou druhou půlkou vyšuměly do prázdna. Jediné, co se během necelé hodiny a půl v Roxy měnilo, byly barvy na plachtě za hudebníky, která nakonec působila akčněji než hudba samotná. Psychedelický pop americké kapely klouzal po povrchu a naživo nedokázal být tak opojný, jako to umí z nahrávek.
Grizzly Bear (us) + Khoiba
14. 8. 2018 Roxy, Praha
foto © Filip Kůstka
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.