Články / Sloupky/Blogy

Melting Pot emocí

Melting Pot emocí

Jiří Přivřel | Články / Sloupky/Blogy | 24.12.2022

Sharon Van Etten, Angel Olson a Julien Baker na Summerstagi v Central Parku nestíhám. Jdu sice tím směrem po Sedmé avenue, ale jen abych poslal domů fotku z Times Square. Doletěl jsem v pořádku, je to tu moc hezké a obrázek nejošklivějšího místa, které tady znám. Ale nejděte sem! V tom mumraji kolem snadno přehlédnu i billboard Markéty Irglové. Cestou zpět na hostel uvíznu u Madison Square Garden v rozvášněném tisícihlavém davu fanynek Harryho Stylese. Můj americký sen začíná noční můrou. Další dny už mě nic horšího nepotká, čímž navzdory vypravěčským pravidlům předjímám happy end.

HLUCH, SNĚNÍ A OLDSMOBILE Z DRUHÉ RUKY V MERCURY LOUNGE, 22. 8. 2022

Návštěva Mercury Lounge byla na mém seznamu „must visit“ na předních místech, i když tento týden vlastně nemusím nic. Přesto tam stojím hned první večer, ten včerejší nepočítám. Klub s kapacitou Jazz Tibet Clubu – mé oblíbené přirovnání i velikost – je spíše prázdný než plný, což mi na otrkání naprosto vyhovuje. První kapela už zvučí, reprodukovaná hudba na pozadí Radiohead a Sufjan Stevens, v začátcích své kariéry si tady užili své. A pak už si broukám notoricky známé „In the suburbs I, I learned to drive, And you told me we’d never survive…“ a nemůžu tomu zaboha přijít na jméno, když se to stáhne do tichého okamžiku, během kterého si, rychle přepočítávám, sedm statečných u pódia narve špunty do uší. Proč jen jsem si předem nepřečetl, že A Very Special Episode hrají mimo jiné noise? Rychle smotám kuličky z papírového kapesníku a napodobím ty obeznámené. Koncert je hned snesitelnější a trojici reprezentující místní DIY scénu je i slyšet. Hluk záhy přiláká další posluchače dosud sedící na dlouhém baru v předsálí. Dost možná se tam začaly třást skleničky. Singl Cowboy je čistý průstřel.

Následující Stranger Waves hrají dream dosaď si cokoliv. Hladina decibelů je rázem přívětivější, ale kytarové mlžení po půlhodině působí jako natahovaná předehra směřující maximálně tak k něžnému mazlení, jehož naslouchání může bavit jen opravdové srdcaře. Vzájemné jiskření mezi zpěvačkou a zpěvákem je ovšem milé, jeden jim to v tu chvíli skoro až závidí. On mi pak venku povídá, že vyrůstal v Maďarsku, byl několikrát v Praze a teď žijí ve Filadelfii, odkud přijeli vlakem, a že tam mám určitě taky někdy zajet. A občas že si zahraje s bráchou Kurta Vilea.

Headlineři večera vedle obou předkapel působí jako ojetý Oldsmobile, se kterým pětičlenná posádka Red Sun Radio projela od západu celou Route 66, kdy přespávala v laciných motelech u silnice a po nocích psala písně na pokoji. Autům sice nerozumím, ale dovedu pochopit, že pánové v takové romantice našli zalíbení, takže si to protáhli až na východní pobřeží, kde v garáži dali tu starou káru pěkně dopucu. Technickou projde bez mrknutí oka za jedna, ale možná ji na některých místech vypulírovali až moc. Ve zpěvu se střídají dva kytaristé, jeden hodný, druhý spíše zlý. Poslední se směje saxofonista. Jednou blues, jindy skočný rock’n’roll, ovlivněno místy, kde ten který večer zrovna parkovali. Být Red Sun Radio odjinud, řeknu, že si hrají až moc urputně na americkou kapelu. Takhle jim to žeru i s tou leštěnkou.

Když jdu vstříc svým sotva osmi metrům čtverečním s vrzající postelí, prozpěvuju si Arcade Fire. Cestou jsem si přeci jen vzpomněl, ale znáte ten pocit, když víte, a přitom nevíte, ne? Jenom nechápu, jak se kdysi do Mercury Lounge mohli vejít.



BEDEKR PO MÍSTNÍCH RECORD STORES

V Generation Records na Thompson street dlouho hledáme vinyl The Argument od Fugazi. Děsně ho chci. Dost se divím, že by nebyl out of stock, ale systém hlásí, že tu někde musí být. Po půlhodině poraženecky konstatujeme, že to bude nejspíš chyba systému, jak taky jinak, snaha pomoci se ale cení. Ve vedlejším krámě vybírám láhev vína, něčím si radost udělat musím. Chvíli si povídám s majitelem obchodu, moje angličtina a jeho spanglish si rozumí asi jako mnou vybraný Malbec s hovězím steakem. Aspoň vím, kam případně zajít na kus řeči.

V Rough Trade, které už není ve Williamsburgu, ale v Rockefeller Center, je stopa po Fugazi pouze na triku holky za kasou. Pochválím jí ho, když už nic jiného, a nachystané peníze utratím za výtah na Top of the Rock. Jinou výhodu přestěhování Rough Trade do epicentra Manhattanu ovšem neshledávám.

Další dny hledám v Bushwicku, Greenpointu, Williamsburgu a jiných čtvrtích Brooklynu. Některé record stores z mé mapy se stihly přeorientovat na květinářství, ale neurazím se. U jiných se mineme s otevírací dobou, vracím se jindy. Ve williamsburgském Earwaxu mají dokonce v bednách s deskami zarážku s názvem objektu mého hledání, přihořívá, ale to je tak všechno. Prošlapu se k puchýřům a oděrkám, to je však jediný výsledek mého pátrání po Fugazi, kapele, kterou sice nikde nemají, ale všude ji nesmírně milují a jsou moc rádi, že se na ni ptám. V brooklynském Black Gold Records kromě desek vaří kafe. Dám si to největší možné americano a zuju se, ve všudypřítomné vůni kávy si to mohu dovolit. Vystavené triko s nápisem Record Collecting Ruined My Life mi v tu chvíli přijde až jízlivě výstižné.

Při večerních návratech to ještě zkouším na Manhattanu. Ve West Side i East Side. Ve Stranded Records NYC také nic, ale zaujme mě hudba, která tu právě hraje. Zeptám se chlapíka s image inťouše. Terje Rypdal, Jack DeJohnette a Miroslav Vitouš. Říkám mu, že jsem taky z Česka, což v něm probudí vzpomínku a odpoví mi „I love Prague“. Odcházím spokojený s vinylem v ruce. ECM Records nebo label Dischord, to máš hlaď jak uhoď!

Nakonec mezi jednotlivými body na mé mapě byla nejzajímavější samotná cesta, tu bych takto podle doporučení „must see“ v žádném průvodci nenašel. Ano, shánět Fucked Up nebo The Fugs, byl by můj život jednodušší, ale sotva tak zábavný.



YO! RAP Z PŘEDMĚSTÍ, FUNKY Z LOŽNICE A INDIE KYTAROVKA MÍSTNÍ PROVENIENCE V MERCURY LOUNGE, 26. 8. 2022

Once upon a time jsem došel do klubu Elsewhere v Bushwicku, jehož součástí je Brooklyn Record Exchange, ale desetiramenná ostraha před klubem mě svým chováním od návštěvy spíše odradila, takže zůstalo jen u návštěvy obchodu s nulovým výsledkem. Nakonec sázím na jistotu a vracím se do Mercury Lounge. Že to ve městě žije o poznání jinak v pátek než na začátku pracovního týdne, jsem naznal už cestou sem a znát je to i u baru. S jiným denním rozpočtem bych první kapelu proseděl právě tady, rap mě nikdy až na čestné výjimky za srdce nebral. Takto se rovnou prodírám co nejdále od nápojových svodů k pódiu.

Doov, kteří přijeli z druhého břehu Hudsonu, si nakonec užívám s rukama nad hlavou od prvního okamžiku, stejně jako plný sál. Po jejich setu vyzvídají, proč je fotím, říkám, že pro report do Full Moonu. „Napiš, že si to všechno mixujeme, masterujeme a produkujeme sami.“ Máte to mít, kluci, zdravím do Jersey.

Následující Fake Dad hrají chytlavý funky pop dělaný na koleni v domácích podmínkách, kde se zpěvačka Andrea de Varona ze svých pocitů nejspíše vypisuje u sklenky vína do songbooku podobně asi jako Bridget Jones do svého deníčku. Na rozdíl od filmové hrdinky má v brooklynské jedna plus jedničce parťáka Joshe Forda, který ji podpoří hrou na různé nástroje a ještě si s ní nalije. „Everything is going to be okay,“ tomu se chce skoro uvěřit.

Hlavní tahouni večera Telescreens na desce The Return zní, jako by měli ambice hrát pro davy na stadionech. Zatím se však musí smířit s Mercury Lounge, což pro mnohé může být meta nejvyšší, a tomu vhodně přizpůsobí zvuk. V malém klubu ze studiové okázalosti dostanou větší prostor pouze kytarové efekty a vůbec postava frontmana Jacksona Hamma, který na sebe nenuceně dokáže strhnout veškerou pozornost. Od koncertu před třemi lety tady, který najdu na YouTube, pomalu převléká dres Lakers za místní Knicks. Odtud se zkrátka neodchází. S každou další písní se postupně klidím do zadních řad, další šrámy na nohou nemám zapotřebí, přestože euforie v daný okamžik působí jako anestetikum. Musím však, jen co najdu boty, ještě odejít po svých, a to s pocitem, že pokud jsem chtěl zažít místní indie kytarovku, která dvacet let po vydání debutu The Strokes naplňuje skoro až vysmívané klišé, tak jsem měl tu čest. Těšilo mě.



TAK PŘECI JEN FUGAZI A JAZZ V PARKU

Už nic nehledám, za ničím se neženu. Nakonec zjišťuji, že je to tak nejlepší, ale pomozte si. Bloumám po SOHO. Spring street, Prince street, White street. Samé vznešené názvy ulic, ve kterých se občas přihlásí vzpomínka na Jean-Michela Basquiata. Ztrácím se v uličkách West Village, které postrádají pro velkou část Manhattanu orientačně přehledný pravoúhlý systém většinou jednosměrných ulic, takže ztratit se je opravdu snadné, což přináší nečekané objevy. V okamžiku absolutní blaženosti, líp už snad být ani nemůže, ještě jednou vlezu do Generation Records, prvního obchodu s deskami, který jsem navštívil. Musím se štípnout, ale ta deska od Fugazi se mi fakt nezdá. K většímu štěstí už ji nepotřebuji, koupím ji hlavně jako připomínku jejího hledání. Jako odměnu za ty každodenní maratony.


Na oslavu vítězství skočím do krámu ob vedle, přítel Malbec mě hned ve dveřích zdraví: „Welcome, my best amigo de la República Checa.“ Štamgastem jsem se tady stal až na pováženou rychle. Skoro mi je líto, že se s ním musím rozloučit. Se vzácným nákupem dojdu do Tompkins Square Parku, kde probíhá třicátý ročník Charlie Parker Jazz Festivalu, entry free, takže hlava na hlavě jak na Staromáku při Bohemia Jazz Festu. Rudyho Linku nikde kolem v družné konverzaci s kýmkoliv nevidím. Na stagi se střídají se svými bandy kanadská trumpetistka Bria Skonberg a chilská saxofonistka Melissa Aldana. Na místě mě dlouho neudrží a tak během jejich hraní ještě v Ginsbergových stopách kvílím po knihkupectvích a antikvariátech v okolním Alphabet City. Posadím se až na Archieho Sheppa s Jasonem Moranem a zpěvačkou Cécile McLorin Salvant. Po boku mi dosedne radost, melancholie a únava. Všechny ty emoce jsou tady znásobené, jako by se přizpůsobily místním měřítkům. Je mi zatěžko zvednout i ten foťák. Když pětaosmdesátiletý Archie Shepp odloží saxofon a zpívá „Sometimes I feel like a motherless child“, vím, že příhodnější tečku za tímto týdnem bych sotva vymyslel.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #97: „It's in the wind, whatever it is…“

Michal Pařízek 27.01.2023

Tak je to zase tady. Další Šejkr, další volební víkend. Už si pomalu začínám zvykat, naštěstí to je na nějakou dobu naposledy.

Šejkr #96: New world wide?

Michal Pařízek 13.01.2023

Volební období přinášejí jisté leitmotivy, například skutečnost, že se mě známí dobří i letmí až příliš často ptají, koho budu volit.

Desky roku 2022 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 05.01.2023

Vyhlašujeme vítěze i celkové pořadí letošního hlasování!

Desky roku 2022 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 04.01.2023

Stříbrnou medaili uděluje měsíční posádka rapu.

Desky roku 2022 podle Full Moonu: 3. místo

redakce 03.01.2023

Třetí příčka patří slovenským emo empatikům a londýnským Black Country, New Road.

Desky roku 2022 podle Full Moonu: 4. místo

redakce 02.01.2023

Čtvrtá příčka patří debutu brněnské skupiny i bočnímu projektu členů Radiohead.

Desky roku 2022 podle Full Moonu: 5. místo

redakce 01.01.2023

Redakční hlasování nejlepších nahrávek uplynulého roku začíná. Pátou příčku obsadil říční tulák a irští hochštapleři.

Šejkr #95: Zatím dobrý...

Michal Pařízek 30.12.2022

Sváteční dny jsou nějaké rychlejší, nemůžu si pomoct. Zakázal jsem si počítač, tak trochu i telefon, a stejně to pořádně nepomáhá...

Fluidní moc nemoci a nemoc moci v pražském DOXu

Ivana Beranová 22.12.2022

Katalog (Ne)Moc vydaný ke stejnojmenné výstavě, je výborný doplňující materiál pro ty, kteří výstavu navštívili i pro ty, kteří to nezvládli a téma je zajímá.

Stopy Jeana-Michela Basquiata v New Yorku

Jiří Přivřel 18.12.2022

Roli pražského Franze Kafky či vídeňského Gustava Klimta v New Yorku hraje Basquiat. Pár cestopisných poznámek, před cestou do Paříže.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace