Články / Recenze

Měřit neměřitelné (Básně SK/CZ 2017)

Měřit neměřitelné (Básně SK/CZ 2017)

Libor Staněk | Články / Recenze | 31.03.2018

Sborník nejlepších prací 7. ročníku literární soutěže jednoduše nazvaný Básně SK/CZ 2017 zaznamenal novou kapitolu dosavadní existence. V minulém roce se totiž Literarnyklub.sk společně s nakladatelstvím Fra a časopisem Psí víno dohodly na tom, že se soutěže nově mohou zúčastnit nejen slovenští, ale také čeští autoři.

Na úvod k mimoliterárním okolnostem knihy. Její zařazení do kategorie soutěže může u čtenářů vyvolat jistou dávku znepokojení. V doprovodném textu sbírky, podobně jak už je dobrým zvykem u zaběhnuté tuzemské antologie Nejlepší české básně, se předseda poroty Michal Habaj (v porotě vedle něho dále usedl Jakub Řehák a Peter Milčák) vykrucuje z jakéhokoliv nároku na jednotnou objektivitu výsledného rozhodnutí: „Rád bych poprosil autory a autorku, jejichž práce se probojovaly do sborníku vítězných prací, aby tomuto faktu nepřipisovali velkou vážnost,“ uvádí Habaj. Ve zkratce dále přirovnává soutěž k loterii, ve které musíte mít štěstí, a sděluje, že jeho soukromá finální desítka vybraných básníků by vypadala jinak. I tak je ale dle něho výsledné skóre zdařilé a ve sborníku se shledáme s velmi kvalitní, ne-li tou nejkvalitnější českou a slovenskou poezií. Klasické schizma – autoři sborníku ví, že nemohou být objektivní, ale přesto se o to paradoxně skrze svou subjektivitu pokouší.

Není zde cílem analyzovat individuální vkus arbitrů (což by ale vůbec nebylo od věci, jelikož např. Řehák zveřejnil v roce 2014 v Hostu článek Solidarita v teráriu, kde rovněž formuloval vlastní teze „nejvýraznější české poezie“), ani hodnotit marketingový potenciál sborníku. Je ale jasné, že při výběru museli být opomenuti ti autoři, kteří nemají ambice vyhrávat a kteří poezii nepovažují za novodobou „ligu mistrů“. Výsledný vzorek je tedy v kontextu celkového literárního pole vzorkem částečným a o kvalitě současné a slovenské poezie příliš nevypovídá. Na druhou stranu i takto „násilně“ vygenerovaný obsah sborníku může poezii pomoci tím, že se zvýší prodejnost sbírek zařazených autorů, že se poukáže na doposud nepříliš známá jména nebo se rozvíří literární diskuze o smyslu podobných projektů.

Porota z 624 anonymních příspěvků nakonec vybrala 10 „nejlepších“ textů. Pořadatelé soutěže k nim pak přiřadili autorská jména. První místo obsadila česká básnířka Simona Racková, která minulý rok vydala oceňovanou sbírku Zatímco hlídací psi spí. Porotci ve sborníku sice neuvedli, proč tak učinili, ale zřejmě je oslovila drásavě intimní lyrika, skrze niž autorka intenzivně prožívá vlastní ženskou roli. O druhé místo se pak společně podělil slovenský básník Marián Milčák s českým básníkem Petrem Mezihorákem, jehož zkratkovitá, ale zároveň všeříkající báseň, inspirovaná filozofickým konceptem Emmanuela Lévinase Poslouchám, mě z celého sborníku oslovila asi nejvíc: „Velké příběhy. / Vždy jen v pár slovech. / Rakovina, rozvod, dluhy. / Slovo nikdy nebylo tělo. Slovo stejně jako já, vzniká v setkání tváří v tvář. / Slovo je důkaz mé zodpovědnosti.“ Dalších sedm básníků, kteří se vešli do sborníku již bez uvedeného umístění, byli Marek Grajciar, Martin Melicherčík a Martin Vlado, Matěj Lipavský, Jan Těsnohlídek, Pavel Jonák a Jakub Pecháček. Výběr dal prostor odlišným poetikám, jejichž rozpětí sahá od angažovaně generační výpovědi Těsnohlídka po samotářsky zkratkovitý projev Vlada. Na co je ale třeba upozornit, je to, že Jakub Pecháček ve skutečnosti není autorem zařazených textů. Pravdivé je pouze jeho foto a přiložený medailonek. Nejmenovanému básníkovi (zvídavý čtenář ať zapátrá) se tak zaprvé povedl dokonalý vtip a zadruhé celou soutěž jaksi odlehčil. Básníkovo gesto navíc lze považovat za úsměvné poststrukturalistické přitakání tomu, že autor je už přeci dávno mrtev.

Je otázkou, jak se bude sborník Básně SK/CZ vyvíjet nadále a zda bude po boku každoročního svazku Nejlepších českých básní utvářet určitý kánon „best of“ současné české i slovenské poezie. Rovněž je otázka, kolik ještě budeme takových projektů potřebovat, abychom měřili nezměřitelné. Pravá podstata a smysl poezie existuje, ale ne v soutěžích.

Info

Kolektiv autorů – Básně SK/CZ 2017 (Literarnyklub.sk 2018)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

redakce 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.