Alžběta Sadílková | Články / Reporty | 15.10.2024
„Dva lidi s hodně ponurým náhledem na svět a existenci,“ shrnuje Chip King podstatu uskupení. To je všechno. Popisovat The Body pomocí slov je náročná, a nakonec asi zbytečná disciplína. Rozptyl je moc široký, hranice rozostřené. Původně metalové duo se už od začátku vymykalo pravidlům. Ne s nějakým dětským vzdorem, ale se zarputilou touhou reflektovat skutečnost nehledě na to, jaké cesty se nabízejí. Skutečnost, o které mluvíme, je nehezká, tíživá, není divu, že se pod rukama The Body metal v různých intenzitách kroutí do industrialu, experimentální elektroniky, postrocku, techna i čistého noiseu. S průběhem let a množstvím hudebních spoluprací formace přehodnocuje i vlastní ověřené postupy – stavebním materiálem se stávají elektronické plochy, mezitím co kytara a bicí přebírají jejich původní místo na špičce zvukové pyramidy.
Tímto směrem se ubírají hlavně na kultovních nahrávkách Christs, Redeemers (2013) a No One Deserves Happiness (2016), na letošní Orchads of a Futile Heaven je způsob vyjádření posunut ještě trochu jinam. Spolupráce s Dis Fig přináší rozšíření už tak bohatého postapokalyptického zvuku o nové vrstvy a změny jsou znát i v práci s textem, který si sice zachovává minimalistickou formu, je ale o poznání lyričtější a osobnější. Na první pohled křehčí, ve skutečnosti vůbec.
fotogalerii z koncertu listujte tady
Naživo se dojem, že by berlínská producentka a performerka mohla být pouze éterickým prvkem na hromadě agresivního hluku, rychle vytrácí. V dekonstrukci hranic si Felicia Chen nelibuje o nic míň než Chip King a Lee Buford, fascinace extrémními zvuky je oboustranná. V temné mlze vedra v Ankali dochází k řezavému, ničivému rozkladu. Zvuk se plíží brnící podlahou, tříští se v rozích místnosti, ohýbá se, třese se naštváním, bobtnající frustrace dál prostupuje vzduchem, zdmi, lidmi. Ale není nepříjemná. Vyvěrá z hloubky ničím nezkrášlených dojmů ze světa a je tolik úlevné si ty dojmy připustit.
Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek. Slévající se rozbité linky Lost Dog & GBClifford, které v určitých chvílích přecházejí do zvuku připomínajícího orchestr, jenž se marně pokouší naladit, se společně s živelností modulovaného screama Gertie Adelaido stávají, navzdory možné žánrové monotónnosti, fungujícím supportem.
Dunění mocných rytmů bicích, pulzující vrstvy elektroniky, pomačkaný vokál, křik, sténání. A najednou ticho. Do sálajícího tepla klubu se vkrádá ostrý závan zimy z venku, světla se rozsvěcí, mlha se rozplývá.
The Body & Dis Fig (us,de) + Gertie Adelaido + LostDog & GbClifford
13. 10. 2024 Ankali, Praha
foto © Lucia Banáková Ankali, Praha
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.