Články / Recenze

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Nikola Polzerová | Články / Recenze | 27.12.2018

OHODNOŤTE DESKU

Coup de Grace je francouzský termín označující ránu z milosti a taky zakončovací chvat ve wrestlingu. Miles Kane si jej vybral, aby tak nazval své nové album. A to je hodno vítězného gesta jen stěží.

Uběhlo pět let od doby, kdy britský muzikant vydal druhou sólovku Don’t Forget Who You Are. Původně se chystal začít okamžitě pracovat na další, ale do cesty se mu postavial nabídka kamaráda Alexe Turnera nahrát nové písničky pro skupinu The Last Shadow Puppets. Svoje vlastní skladby proto schoval do šuplíku a když se k nim po čtyřech letech vrátil, už jej zdaleka tolik nebavily. Nové nápady začaly přicházet až po setkání s Jamiem T, který mu pomohl složit většinu písní na novinku. Ruku k dílo přiložili taky Zach Dawes a Tyler Parkford z Mini Mansions nebo americká zpěvačka Lana Del Rey, která se podílela na písni Loaded, první vlaštovce Coup de Grace.

Tématem většiny skladeb, včetně zmíněného singlu, je rozchod. Rozkol mezi dvěma milenci je od pradávna vděčným zdrojem inspirace a zde je využit do sytosti, fráze „já tě miluji, ty mě opouštíš“ protkávají celou desku. Ta tam je naivně působící radost inspirovaná zlatou érou přelomu padesátých a šedesátých let, která byla na předchozích albech nepřeslechnutelná, písně jsou nasáklé punkovým feelingem, zrcadlícím se především v útočném rázu alba a vokálnímu podání. Přesun z nasládlého na trpké můžeme dávat za vinu z části Jamiemu T a z části Milesovu zlomenému srdci. Původní kouzlo, postavené na eleganci a nápaditosti, se vytratilo a i Milesova sólová kytara, která vládne celému zvuku, zní jaksi nasupeně.

Album se hodí, když si chceme postesknout nad zpackaným vztahem (Killing the Joke), vztekle rozbít vše, co nám přijde pod ruku (Wrong Side of Life) či si vzdorovitě vykračovat jako páv (Cry on my Guitar). Problém je v tom, že místo hledání vlastního stylu se Miles pořád schovává za svými vzory z minulého století, jen se odvrátil od laskavých dívek z The Shirelles a The Ronettes směrem ke glam rocku Marca Bolana a punku Sida Viciouse. Snahu napodobit zvuk hvězd mohl uplatnit v revivalové skupině Dr. Pepper’s Jaded Hearts Club Band, vzdávající hold The Beatles, kterou v roce 2017 založil společně s Mattem Bellamym z Muse či Ilanem Rubinem z Nine Inch Nails. Na vlastní desku to ale nestačí.

Přestože Miles zvolil název alba podle charakteristického chvatu svého oblíbeného wrestlera Finna Bálora (zahrál si v jeho videoklipu Cry on my Guitar), prvotní význam termínu, na který přišel až později, je příhodnější. Pokud jeho písně nepřidají na originalitě, může se stát, že jeho nablýskaná značka na indie scéně upadne v zapomnění a bude hodna jen té rány z milosti.

Info

Miles Kane – Coup de Grace (Virgin EMI, 2018)
web interpreta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.