Články / Recenze

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Nikola Polzerová | Články / Recenze | 27.12.2018

OHODNOŤTE DESKU

Coup de Grace je francouzský termín označující ránu z milosti a taky zakončovací chvat ve wrestlingu. Miles Kane si jej vybral, aby tak nazval své nové album. A to je hodno vítězného gesta jen stěží.

Uběhlo pět let od doby, kdy britský muzikant vydal druhou sólovku Don’t Forget Who You Are. Původně se chystal začít okamžitě pracovat na další, ale do cesty se mu postavial nabídka kamaráda Alexe Turnera nahrát nové písničky pro skupinu The Last Shadow Puppets. Svoje vlastní skladby proto schoval do šuplíku a když se k nim po čtyřech letech vrátil, už jej zdaleka tolik nebavily. Nové nápady začaly přicházet až po setkání s Jamiem T, který mu pomohl složit většinu písní na novinku. Ruku k dílo přiložili taky Zach Dawes a Tyler Parkford z Mini Mansions nebo americká zpěvačka Lana Del Rey, která se podílela na písni Loaded, první vlaštovce Coup de Grace.

Tématem většiny skladeb, včetně zmíněného singlu, je rozchod. Rozkol mezi dvěma milenci je od pradávna vděčným zdrojem inspirace a zde je využit do sytosti, fráze „já tě miluji, ty mě opouštíš“ protkávají celou desku. Ta tam je naivně působící radost inspirovaná zlatou érou přelomu padesátých a šedesátých let, která byla na předchozích albech nepřeslechnutelná, písně jsou nasáklé punkovým feelingem, zrcadlícím se především v útočném rázu alba a vokálnímu podání. Přesun z nasládlého na trpké můžeme dávat za vinu z části Jamiemu T a z části Milesovu zlomenému srdci. Původní kouzlo, postavené na eleganci a nápaditosti, se vytratilo a i Milesova sólová kytara, která vládne celému zvuku, zní jaksi nasupeně.

Album se hodí, když si chceme postesknout nad zpackaným vztahem (Killing the Joke), vztekle rozbít vše, co nám přijde pod ruku (Wrong Side of Life) či si vzdorovitě vykračovat jako páv (Cry on my Guitar). Problém je v tom, že místo hledání vlastního stylu se Miles pořád schovává za svými vzory z minulého století, jen se odvrátil od laskavých dívek z The Shirelles a The Ronettes směrem ke glam rocku Marca Bolana a punku Sida Viciouse. Snahu napodobit zvuk hvězd mohl uplatnit v revivalové skupině Dr. Pepper’s Jaded Hearts Club Band, vzdávající hold The Beatles, kterou v roce 2017 založil společně s Mattem Bellamym z Muse či Ilanem Rubinem z Nine Inch Nails. Na vlastní desku to ale nestačí.

Přestože Miles zvolil název alba podle charakteristického chvatu svého oblíbeného wrestlera Finna Bálora (zahrál si v jeho videoklipu Cry on my Guitar), prvotní význam termínu, na který přišel až později, je příhodnější. Pokud jeho písně nepřidají na originalitě, může se stát, že jeho nablýskaná značka na indie scéně upadne v zapomnění a bude hodna jen té rány z milosti.

Info

Miles Kane – Coup de Grace (Virgin EMI, 2018)
web interpreta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

redakce 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.